Pokud naše doba fandí osobnostem s přesahem a čím dál více se otevírá tématům sebepéče a udržitelnosti, pak se Radek Laci nemohl narodit v lepší čas. Jeho tréninkem prošla modelka Tereza Maxová nebo herečky Jana Plodková, Aňa Geislerová a Hana Vagnerová.
I jeho vlastní mediální hlas je čím dál silnější. Někteří ho označují jako trenéra celebrit, děti z dětských domovů, kam pravidelně jezdí s organizací Vteřina poté, v něm často vidí superstar.
On sám se tak necítí. Podle svých vlastních slov je spíše průvodcem řečí těla nebo „prostě Radek“. Člověk, který zažil rasovou diskriminaci i šikanu, ale měl i štěstí na lidi kolem sebe a žije život podle vlastních pravidel.
Radek Laci pomáhá lidem najít kontakt s vlastním tělem na individuálních lekcích, ve skupinách a nově také online na webu ve formě třicetidenní výzvy a vzdělávací videoknihovny.
Web vznikl teprve nedávno a dozvíte se, že Radek se během lekcí „snaží vytvořit přátelskou atmosféru“. Věřím tomu – naše setkání mělo atmosféru natolik příjemnou, že se z původně plánované „schůzky na hodinu a doladění detailů“ protáhlo na dvojnásobek. Stihli jsme si potykat a probrat spoustu témat, jako je péče o tělo, work-life balance, cvičení v kanceláři nebo dětské domovy v Česku.
Jak ses dostal k trénování? A jak se tvůj přístup za těch sedm let, co jsi v oboru, změnil?
Přesně si pamatuju ten okamžik, kdy jsem si řekl, že chci trénovat. Byl jsem na workoutovém hřišti, cvičil asi dvě hodiny a další dvě hodiny jsem lidem kolem sebe své cviky vysvětloval. Uměl jsem tehdy věci, které se tady ještě moc nedělaly, hlavně poloakrobatické pozice na hrazdě.
Došlo mi, že tohle by mě mohlo naplňovat. Začal jsem trénovat – ze začátku jsem lidem pomáhal měnit jenom jejich těla, teď je vedu ke změně těla i mysli. Ta proměna je pomalejší, ale udržitelnější.
Tehdy i dnes k tréninku každopádně přistupuji hravou formou. Nebaví mě nuda. Odmalička jsem si hrál, bavily mě přemety, kotouly, pohyb. Už v dětství jsem si pořád něco vymýšlel a pořád něco vymýšlím dodnes.
Nechci být klasický trenér, který tě posadí na stroj a řekne: „Tady si běž na pás, deset minut si zacvič a pak za mnou přijď a začneme plankem`.“ To je nuda. Například plank dávám až ke konci, protože to je pro mě snadná cesta a já nechci dělat věci jednoduše, ale správně a udržitelně. Tak aby jednoduchost pak byla v dlouhodobém celku.
Lidé, kteří za mnou přijdou, už dnes nechtějí měnit jenom tělo. To je pak úplně jiný styl cvičení. Vlastně se necítím jako trenér, spíš jako průvodce. Trenér ti říká, co máš dělat. To já nechci. Jedna z mých filozofií je, ať si lidi dělají, co chtějí, ale ať to dělají bezpečně. Nechci je omezovat, chci jim dát prostor. Chci jim ukázat, že na mně jako trenérovi nemusejí být závislí.
Sám se sebou jsem musel hodně pracovat a mít velkou sebereflexi, abych do ostatních nevkládal svoje staré programy, se kterými jsem byl nespokojený nebo zklamávaný v děcáku. Jinak by to vypadalo asi takhle: musel jsem si všechno oddřít, ty si to tady taky oddřeš a dáš si 200 kliků.
V tréninku využíváš prvky z kalisteniky, fitness, jógy, metody DNS. Zapomněla jsem na něco?
Ještě animal movement. To jsou jedny ze základních pohybů těla. Když pes vidí zajíce v lese, tak se neprotáhne předtím, než za ním vyrazí. Už je dávno protáhlý, protože když se ráno vzbudí, udělá dva základní cviky – psa hlavou dolů a kobru. Kdybychom dělali jen tyhle dva cviky každý den třeba pětkrát denně bude nám hned lépe.
Úplně základy pohybu jsou v metodě DNS. Ta vychází z pohybu dítěte, které, než se postaví na vlastní nohy, udělá sérii několika velmi precizních cviků. Z nich vychází jóga, gymnastika, animal movement, vzpírání, všechno. Proto některým lidem DNS připomíná jógu, někomu tenis, někomu hokej.
Všechno je to stejné. Jádro je vždycky v pohybu malého dítěte, který jsme původně uměli všichni a v dospělosti si na to musíme jen vzpomenout. Tyhle pohyby nás zároveň dostávají do přítomnosti, do flow, náš mozek odpočívá. DNS je pro mě to nejzákladnější, co v práci s tělem existuje. Zatím jsem nic hlubšího neobjevil.
Jaké bylo nejčastější téma tvých tréninků před sedmi lety, když jsi začínal?
Zhubnout.
A s čím za tebou nejčastěji lidé přicházejí dnes?
Nejčastěji s úzkostmi. Se stavy tělesného napětí vyvolanými mnohdy jen neinformovaností. Když totiž máš své tělo během dne v napětí a pak ho jdeš uvolnit třeba do fitka, tak napětí v těle musíš zdvojnásobit, abys měla pocit, že ses uvolnila. Pocit uvolnění těla je pak jedna velká iluze, takhle to nefunguje. Naopak se tím dostáváš ještě do většího rozkolu s vlastním tělem.
Ale i stavy úzkosti vyvolané společností, která je v celkovém napětí – válka, covid, média, do toho politika. Lidi jsou v úzkosti už jen z toho, že nevědí, čemu věřit.
Kromě úzkosti mě lidé nejčastěji poptávají kvůli bolesti kyčlí a břicha. Břicho je věčné téma, to bych mohl dělat pořád dokola. Často také nevědí, jak se spojit se svým tělem, nevědí, jak mu rozumět. Zkoušeli různé detoxy, další metody a nic jim nefunguje. Někdy mi píšou, že jsou úplně ztracení, nevědí, jak dál.
Co jim radíš?
Otevřu jim svou online knihovnu na webu třeba na měsíc, ať si prostudují cviky. Vysvětlím jim svou filozofii pohybu a těla, která není v drilu. Naopak musíme zpomalit, pozorovat se, vnímat se, mít sebereflexi. Zpomalte a dovolte si být jako malé děti, ty mají úplně všechno. Jediné, co nemají, je sebereflexe. Tu zas ale má ta dospělá část v nás, tak to propojme.
Potřebu zpomalit zmiňuješ často, naposledy před pár dny v příspěvku na Instagramu – „Zpomal is the new sexy“. Co nám to říká?
Abychom pochopili sami sebe, své tělo, své myšlení, proč nás bolí záda nebo hlava, musíme zpomalit. Když zpomalíš, vidíš věci, které jsi neviděla.
Chodí k tobě i byznysmeni nebo manažeři? Lidé, kteří jsou zvyklí na výkon, dril a výsledky?
Chodí. Výkon sám o sobě není špatně. Je ale důležité mít správný kontext. Například byznysmenům se snažím vysvětlit, že výkon nemusí být jen o tom, udělat 200 kliků. Výkon je i o udržitelnosti.
O tom, že třeba záda už bolet nebudou, když se bude správně starat o své tělo. A to je přece výkon. Výsledek, díky kterému zvládne všechny porady, vyjednávání, pracovní tlak. Když tohle pochopí, tak ho to chytne, začne ho to bavit a mám mu co dát.
Lidem zaměřeným na výkon se navíc snažím vysvětlit, že chápu jejich způsob myšlení a nemám problém jim tam dát jejich výkon, ale je pro mě důležité zastat složku harmonie. Takže pro ně vytvořím třeba sedmdesát procent brutálního výkonu a třicet procent harmonie. Pro někoho, kdo výkon nepotřebuje, dám poměr obráceně.
Veškerá práce s tělem se tedy odvíjí od každého jednoho člověka.
Určitě. Základ je pro mě, abych si každého člověka hodně načetl. Poznám tě jen, když tě vidím, a pak už si jen potvrzuji nebo vyvracím svůj názor. Je pro mě důležité poznat člověka do hloubky, abych s ním mohl lépe pracovat. Volím různý styl mluvení, tón hlasu.
Třeba byznysmeni často drží odstup. Já jim to rozbiju a oni úplně roztají. Pak teprve nastane chvíle, kdy jim můžu něco předávat. Kdybych na ně nastoupil hned, zavřou se a budou v napětí. Proto potřebuji pro člověka vytvořit bezpečné prostředí tak, aby si mohl dovolit vypustit svoje pocity ven.
Vytvoření bezpečného prostředí pro člověka. Naladit se na něj. To je skoro až terapeutický přístup.
V podstatě ano. Nepovažuju se ale určitě za terapeuta ani psychologa. Jen je pro mě důležitá kvalita přístupu, komunikovat s jedním člověkem a zjistit, co mu pomůže. Pak mu teprve můžu přesně pomoct a navést ho.
Máš zbrusu nový web. Nápad vytvořit online výuku jsi dostal v souvislosti s pandemií?
Ten nápad vznikl před pandemií. Pandemie mi jen dala prostor na tom pracovat opravdu vážně. Web je vytvořený proto, že je to nejlepší forma, jak pomoct poměrně hodně lidem.
Na začátku jsem si dělal rešerši našeho trhu a zjistil, že všichni hopsají, skáčou a agresivně jedou angličáky, které jsou úplně nesmyslné. Zrovna angličák je cvik, u kterého si ublížíš hned po třetím opakování. Proto jsem přemýšlel, jak to udělat, aby mi to celé dávalo smysl a byla v tom moje autenticita, lehkost a pohoda. To bylo na celém webu to nejtěžší.
Na první pohled je v online knihovně na webu hodně cviků na břicho, kyčle, kotníky. Taky hodně cviků na úzkosti. Na základě čeho jsi cviky vybíral? Jsou to věci, které považuješ za důležité nebo se kterými lidé nejčastěji přicházejí?
Vycházím z doby, společnosti a z nátlaku. Ať už z pohledu médií, nebo z nátlaku obecně třeba na internetu — například „pět tipů, jak si zpevnit bříško“ nebo „deset tipů, jak mít sixpack na léto“. To je úplná blbost. Tímhle lidem jen prohloubíš nespokojenost a úzkost. Ale ano, vycházím i z toho, že za mnou plno lidí chodí s úzkostmi, s nefunkčním a nafouklým břichem a se špatnými kyčlemi – to beru jako základní kotvy, ze které pak vycházím dál.
Čeho si na člověku všímáš nejvíce?
Vnímám všechno, celek i každý detail. Řeč těla. Nejvíce si ale všímám břicha. Všechny cesty vedou do břicha a člověka podle něj poznáš. To je základ.
Máš nějakou vlastní filozofii, kterou uplatňuješ během tréninku? Na které aspekty cvičení se zaměřuješ?
Svůj přístup jsem postupně transformoval. Z trenéra s vlastní vahou se ze mě stal spíš takový průvodce myšlení tělem. Jedna z mých filozofií je pomoct člověku tak, aby si příště dokázal pomoci sám.
Dalším bodem je potřeba jít hlouběji, protože i problém je daleko hlouběji než v těle. To je právě to často zmiňované propojení hlavy, těla a myšlení. Když někoho bolí rameno nebo ho pálí na hrudníku, můžu samozřejmě poradit, co posílit. A je super to posílit, ale musím jít dál.
Na to potřebuji mít background v kineziologii, v řeči těla, v coachingu. Takže ano, poradím, že je dobré posílit prsní svaly, lopatky, ale pak je potřeba i zjistit, v jakých situacích člověku třeba rychleji buší srdce, v jakých situacích ho bolí ramena, a pozorovat to.
Kromě toho chci, aby se lidé naučili cvičit udržitelně. Udržitelný pohyb je pro mě třeba to, že když jdeš a zakopneš, tak si nerozbiješ nos, ale prostě to vybereš. Nespadneš. Není to o tom, že v sedmdesáti letech zvládneš udržet 200 kilo. To pro mě není udržitelné ani smysluplné.
A pak je tu pružnost. Mysl a tělo musí být fluidní a pružné. Člověk nemůže být jenom v napětí a ani sval nemůže být pořád v napětí. Musí dojít k povolení. Na to pomáhají cviky, které tělo uvolní a posílí, nebo cviky na mobilitu. Mobilita je o tom, že se dostaneš do takových pozic, které tě donutí být pružná a pevná. Strávíš v tom cviku docela krátkou dobu, ale je to daleko náročnější než dělat cviky na zpevnění a na uvolnění.
Využíváš kratší, zdánlivě jednodušší, ale efektivnější cviky i v programu na webu? Zkouším právě třicetidenní online výzvu, jsem skoro na začátku, a přestože ta videa mají třeba jen čtyři minuty a použiju v nich maximálně násadu od koštěte, někdy dají docela zabrat.
Ano, je to přesně tak.
V jednom rozhovoru jsi řekl, že přímo navazuješ na to, co jsi zažil v dětském domově, ve kterém jsi vyrůstal. Že svou minulost neodřezáváš. Zapomínání a odsouvání je ale častý způsob, jak lidé řeší své trauma. Potkáváš se ve své praxi s případy, kdy se lidem jejich nedořešená traumata projeví bolestí v těle?
To je de facto devadesát procent případů. Nechci znít nějak abstraktně, ale každého člověka, který za mnou přijde, nejdřív hodně zpomalím. Když vidím, že má třeba nafouklé břicho nebo něco jiného není v pořádku, snažím se ho doptat.
Vnímám ho. Ptám se, jestli se mu nestalo něco v dětství. Nebo jestli třeba neměl problémy s močovým měchýřem — to břicho má potom totiž takový zvláštní tvar. Samozřejmě, chce to mít hodně vytrénované oko a dobře používat své OCD (obsedantně kompulzivní porucha, pozn. redakce) v praxi, kde je pro mě důležitý detail, a každý detail navíc chápat v kontextu.
Většinou pak ten člověk pustí emoce, rozbrečí se, protože je v bezpečném prostoru a může si to dovolit. Snažím se jim vysvětlit, že je to v pořádku a jako příklad někdy dávám svůj příběh. Nemůžu odříznout, že jsem z děcáku. Je to, jako bys snědla zkažené jídlo, které pak v těle někde máš, a předstírala bys, že ho tam ale nemáš. Každopádně tam je, pořád tě to trápí, i když máš skvělá probiotika, prebiotika, super kvašené zelí.
Nejsem terapeut ani psycholog, ale řeč těla je řeč těla. Často píšu, že když tě nezpomalí bolest, zpomalí tě zranění. To, že jedeš krysí závody, není úplně v pořádku. Respektive může to být v pořádku, ale musíš mít work-life balance. Čím víc pracujeme, tím víc bychom to měli vyvažovat.
Daří se ti takový work-life balance udržovat?
Dnes ano. Nebylo to tak ale vždycky. Když jsem před sedmi lety začínal, tak jsem pracoval devadesát procent času a deset procent času jsem měl volno. Pracoval jsem od pondělí do soboty, všední dny deset hodin denně a v sobotu „jen“ od desíti do jedné.
Ale to je jen výsledek toho, co nám v dětském domově říkali: „Musíš poslouchat, musíš pracovat, abys měl peníze, nikoho nezajímáš a musíš vydělávat. Jsi tady sám.“ Já tam vyrůstal v době, kdy tam byl hodně zakořeněný postkomunismus. Musel jsem s tím ze začátku hodně pracovat. Sice jsem měl před sedmi lety daleko větší formu na těle, ale měl jsem daleko slabší mysl. Teď míň cvičím, ale o to mám silnější hlavu.
Dětství jsi neměl zrovna jednoduché. Z kojeneckého ústavu ses dostal do dětského domova, zažil sis šikanu, předsudky i rasovou diskriminaci. Mluvíš otevřeně o tématu sebepoškozování. Jak se ti podařilo zvládnout nejtěžší životní situace? Muselo se něco změnit v tvém vnímání života?
Muselo. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem pochopil, že na tu samou věc můžeš mít úplně jiný úhel pohledu. Situace, která je pro tebe hrozná, může být totiž ještě horší. Z děcáku, který jsem vnímal jako nejhorší místo na světě, jsem se dostal do pěstounské rodiny, což pro mě mělo být vykoupením. Ale ono to tam bylo ještě horší.
V době, kdy jsem byl v dětském domově, nám tam vtloukali do hlavy, že musíš být vděčný, musíš být hodný, nesmíš odmlouvat, nesmíš zlobit, lidé o tobě nesmí moc vědět. A s tímhle jsem šel do pěstounské rodiny. Moje pocity, moje vnímání, perspektiva, sny, to vůbec neexistovalo. Měl jsem být jen vděčný, že jsem dostal divokou kartu a mohl jít pryč.
Všichni si mysleli, že „Radek to dal“. Ale nikdo nevěděl, co se tam dělo. Viděl jsem to jenom já. Někdo se tě pak trošku zeptal, jaké to tam bylo, a ty jsi musel říct, jo, že super, krásný to bylo. I když jsem spal na chodbě mezi pokoji, i když mi paní, která si mě tehdy vzala, nadávala do čmoudů, cikánů a podobně.
Chápu, že jejich záměr vzít si mě byl dobrý. Ale nebyli připravení na to, že dítě ve třinácti letech má svoje traumata, rebelii a že se s ním musí pracovat jinak. Já jsem jen potřeboval trochu pochopení.
Jít zpátky do děcáku pro mě tehdy bylo největší štěstí. A taky největší životní gamechanger. Zjištění, že je to jen o tom, jak se na svou realitu díváš a že může být opravdu ještě hůř, bylo pro mě zásadní.
Co se dělo pak?
Zpátky v děcáku už jsem nedokázal být pasivní ryba, která plyne s proudem. Začneš se ptát proč – a tam jsem brutálně narážel na vychovatele. Když jsem odcházel z děcáku, vyslechl jsem si, že jsem nafoukaný, rozmazlený, že v Praze mi teď ukážou a že skončím na dlažbě.
To nikdy nezapomenu – to byla poslední slova vychovatelů. Málem mě to tehdy zlomilo. Úplně super věc do batohu, který si neseš do samostatného života. Já vychovatele chápu, klobouk dolů před jejich náročnou prací, nemají žádné ocenění, plat je mizerný, jsou vyhořelí. Ředitel na ně vytváří tlak, který musí pustit dál ze sebe do dětí.
Naštěstí se to neděje ve všech dětských domovech. A celkově to chápu. Jenže vychovatelům jde o práci, těm dětem jde o život. To je pro mě důležité téma, proto jsem pak spoluzaložil neziskovou organizaci Vteřina poté. V médiích jsem začal vystupovat se svým příběhem.
Vnímal jsem, že je to nevyhnutelné, protože nikdo jiný to za mě neudělá. A že když mám možnost říct pravdu, musím to udělat i přesto, že mě to bude stát mé soukromí.
Jaká je v dětských domovech v Česku situace dnes? A co by se muselo stát, aby se zlepšila?
Některá tabu děcáků tu pořád jsou. Šikana, občas i drogy, ale to je asi stejné jako ve společnosti. A i ten základní problém je stejný jako ve společnosti – ryba smrdí od hlavy. Problém je systémový, není ve vychovatelích. Tenkrát nás bylo patnáct dětí na jednoho vychovatele, klobouk dolů před každým z nich, který byl schopný tam vydržet a zvládat všechny nesmysly. Pak je jasné, že pro tebe není prostor, nikoho nezajímáš. Jsi osamělá, jsi sama.
Systémový problém je v tom, že ústavní péče, tedy zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kojenecké ústavy i dětské domovy, je roztříštěna do tří ministerstev — ministerstva školství, sociálních věcí a zdravotnictví. Každé ministerstvo se o ústavní péči stará okrajově, ani jedno se toho zároveň nechce vzdát.
Před několika lety jsme iniciovali, aby se podepsalo tzv. memorandum, po kterém by se mohla celá ústavní péče přesunout pod ministerstvo sociálních věcí. Nakonec z toho ale sešlo. V den podpisu se to smetlo ze stolu s tím, že na to není ministerstvo připravené.
Mají děti v dětských domovech možnost se obrátit například na psychologa?
Psychologové většinou v domovech nejsou, a když už jsou, tak jsou zpravidla součástí dětského domova. To znamená, že dítě se jim svěří, informace jde pak dál přímo k vychovatelům a ti zase jdou za dítětem. Žádná důvěra, žádný bezpečný prostor. Takovou situaci jsem zažil i osobně.
S nástupem digitálních médií včetně sociálních sítí se situace trochu zlepšuje, i když hodně pomalu. Děti se mají kam obrátit, píšou mi třeba na Instagram nebo do poradny na webu Vteřiny poté, která je spojená s Ligou lidských práv.
Vrátím se ke cvičení. Máš nějakou radu, jak se protáhnout a zbavit nahromaděného stresu a únavy přímo v kanceláři během dne?
Nejefektivnější, nejjednodušší a nejlepší je přimontovat do kanceláří hrazdu. Stačí, když se pověsíš. V kanceláři sedíš, tělo je v napětí, zkrácené a ty ho potřebuješ natáhnout. Když se každou půlhodinu jen natáhneš, tělo se nahodí, mozek se prokrví, máš lepší nápadu, líp pracuješ, dokážeš líp jednat. Můžeš pokračovat. To je taková moje ideální představa – hrazdu do každé firmy.
Rád bych třeba ve spolupráci s nějakou firmou vytvořil hrazdu, která by se vešla kamkoli a byla by snadno smontovatelná. To by mě bavilo.
A když hrazda není?
Super je dech. Nejlepší je si sednout, dát si deset až patnáct nádechů a výdechů. Výdech by měl být delší než nádech, takže nádech třeba na tři sekundy, výdech na pět sekund. Když se naučíš dýchat, vrátí tě to do flow. A je to dobré, i když je ti špatně, máš stres nebo úzkost.
Rád bych v budoucnu ve firmách ukazoval, jak pracovat s tělem. Když pracuješ s tělem, automaticky pracuješ i s myslí. Když protáhneš tělo, prokrví se i mozek, podpoří se kreativita, myšlení, udržuje ti to střídmou mysl a nepotřebuješ to vyvažovat po práci.
Často říkám, že když lidi musí chodit do fitka, aby se hýbali, je něco špatně. Když se naučíš hýbat v práci nebo během dne, tak nepotřebuješ celý svůj den kompenzovat později.
Máš nějaké další plány do budoucna?
Budu rozšiřovat web ještě o jednu sekci nazvanou harmonizace. Jde o prostor, kde se svou kamarádkou, psycholožkou a terapeutkou, budeme odpovídat z pohledu těla i mysli na otázky pokládané lidmi například na mých sociálních sítích, na témata, která je budou zajímat. S další kamarádkou plánuji do téhle sekce vnést další velké téma – emoční zajídání.
Dělám workshopy i pro firmy a bavilo by mě dál a více vzdělávat právě i ve firmách. Nedávno jsem dělal workshop pro padesát lidí ze Spojených států amerických, Singapuru a Česka pro velkou korporaci, kde jsem jim ukazoval cviky s tyčí. Tyče, které jsem donesl, se všechny rozebraly. Vzal si každý, i lidé z vedoucích pozic, CEO.
Byli nadšení a já v tom vidím smysl. Nechci lidem ukazovat, jak správně sedět během dne v super správné pozici, ve které nakonec vydržíš maximálně minutu a pak se zase hrbíš. Raději učím lidi pracovat s tělem celkově, pravidelně ho protahovat a hlavně vnímat. V tom chci pokračovat a to chci rozvíjet.
