V neděli 29. srpna 1954 dorazil na nádraží v Bubnech vagon s bednou, v jejíchž útrobách se nacházela žirafa Lenka, první žirafa dovezená do Československa. O jejím osudu a symbolické cestě jejího těla bude vyprávět umělkyně Eva Koťátková na bienále umění v Benátkách.
Byla to dlouhá cesta. Aby se dvouletá samice žirafy masajské dostala z Keni do pražské zoologické zahrady, musela absolvovat náročnou přepravu do Hamburku, půl rok trvající karanténu a konečně cestu do hlavního města Československa.
Lenka, jak tu byla pojmenovaná, se stala vůbec první žirafou na našem území. „Jak podotkli organizátoři Lenčina příjezdu, u nás nikdy nebyl problém toto zvíře získat, největší bolestí bylo, kam ho ustájit,“ vzpomínal šéf Zoo Praha Miroslav Bobek před deseti lety.
Nevyhovující podmínky pro chov žiraf se ostatně brzy po příjezdu Lenky projevily. Žirafa ani ne dva roky po přemístění – pravděpodobně v důsledku tuhé zimy – onemocněla, přestala jíst a v březnu roku 1956 zemřela.
Její ostatky byly odvezeny do Národního muzea, kde proběhla preparace. Podle městských legend mělo při taxidermii dojít k vypuštění ostatků žirafího těla do systému kanalizace, následkem čehož byla údajná kontaminace horní poloviny Václavského náměstí.
Jestli šlo jen o povídačku, se asi nikdy nedozvíme. Faktem zůstává, že právě na tuto městskou legendu před rokem narazila Eva Koťátková, absolventka magisterského studia na AVU a doktorského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze – a jedna z nejoceňovanějších tuzemských umělkyň současnosti.
Stalo se tak během její autorské výstavy Moje tělo není ostrov ve Veletržním paláci Národní galerie, kde měli návštěvníci vedle kontemplace nad instalací mapující způsoby omezování lidských i zvířecích těl možnost podělit se o vlastní příběhy.
V krku žirafy
„Když jsem se k Lenčině příběhu dostala poprvé, nevěděla jsem, že jde o osud první československé žirafy. Ručně psaný vzkaz mě ale natolik zaujal, až mě nasměroval k dalšímu pátrání a hloubkové rešerši,“ vypráví Eva Koťátková.
Výsledkem několikaměsíční rešerše, do níž se zapojil i Národní filmový archiv, čeští historici a historičky a světoví teoretici a teoretičky, ale i senioři nebo školní kolektivy, je instalace kombinující různá média.
Tu česká umělkyně, kralující od roku 2019 žebříčku nejvlivnějších umělců J&T Banky Art Index, představí na letošním bienále v Benátkách, které je považováno za nejprestižnější uměleckou přehlídku světa.
Instalace dostala název Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí a na její výsledné podobě se kromě Evy Koťátkové, která běžně pracuje s médiem sochy, hravé prostorové instalace nebo performance, podílela kurátorka Hana Janečková.
Kredit: Forbes
Umělkyně Eva Koťátková (vlevo) a kurátorka a teoretička Hana Janečková |Foto Aleksandra Vajd
Svůj vklad přidal také mezinárodní umělecký kolektiv Gesturing Towards Decolonial Futures nebo umělkyně a hudebnice Himali Singh Soin a její spolupracovník David Soin Tappeser, kteří pro expozici vytvořili zvukovou kompozici.
Podobně jako u zmíněného autorského počinu v Národní galerii bude srdce benátské imaginativní expozice tvořit fragment zvířecího těla. Jestliže u výstavy Moje tělo není ostrov to byla velká kovová konstrukce ztvárňující napůl rybí a napůl lidské tělo, ve městě gondol půjde o architektonicko-sochařskou rekonstrukci zvětšeného žirafího krku.
„Nejpodstatnější bude do prostoru položený, na tři části rozřezaný a textilními objekty polstrovaný žirafí krk. Bude místem, v němž se dá pobýt, setrvat nebo procházet,“ osvětluje Eva Koťátková jádro chystané expozice. Ta bude v Benátkách k vidění od 20. dubna do 24. listopadu tohoto roku.
„Expozice je vizuálně krásná, ale zároveň odkazuje k největší zranitelnosti,“ dodává Hana Janečková. „Takto zkroucený krk, který uvidíme v Benátkách, můžeme najít například na fotografiích lovců. Ti se takto s ulovenými žirafami fotili, aby se jim vešly do záběru,“ objasňuje.
Instalace v česko-slovenském pavilonu v Giardini della Biennale otevírá otázku vztahu společnosti k přírodě, zvířatům a jeho proměn v čase. „Jakým způsobem na zvířata nahlížíme a jak o nich vyprávíme našim dětem, vypovídá, jak se vztahujeme sami k sobě,“ myslí si Janečková.
Téma omezování, represe nebo tlaku na dodržování společenských norem není Evě Koťátkové cizí. V expozici Moje tělo není ostrov umělkyně prezentovala nejrůznější vyprávění o útlaku z lidského či přírodního světa: například příběh šikanovaného dítěte, krevety vařené zaživa nebo keře vytrženého ze svého původního prostředí.
Benátská výstava vypráví celý příběh žirafy Lenky a nechybí tedy ani jeho konec: po vzpomínané preparaci bylo tělo žirafy darováno Národnímu muzeu, kde byla její taxidermie jako muzejní exponát k vidění až do roku 2000, přímo pod slavnou velrybou.
Nyní je tělo žirafy Lenky součástí rozsáhlého archivu Národního muzea v Horních Počernicích. Jak Eva Koťátková během rozhovoru připomněla, současná legislativa neumožňuje s ostatky vzácných zvířat nakládat jinak.
„Pro mě je na příběhu zajímavá myšlenka jakési nesmrtelnosti, ale také způsoby tělesných přeměn: Z divokého zvířete odchyceného v Keni se v Československu stává žirafa Lenka. Ta se potom mění na kusy těla odplouvajícího do kanalizačních systémů a na kůži, nesoucí dodnes jméno Lenka,“ říká Hana Janečková, která se dlouhodobě věnuje vztahu ekologie, feminismu a technologií.
Součástí výstavy budou epoxidovo-silikonové odlitky vzniklé právě z fragmentů Lenčina těla. Zvuková kompozice expozice je pak složena ze žirafího bručení, ambientní recitované poezie, ale i mixu hymen všech zemí, kterými žirafa Lenka prošla.
Bienále podruhé
Eva Koťátková se na umělecké bienále v Benátkách letos vrací. Poprvé tu vystavovala už v roce 2013, kdy její instalace představující databázi snů a představ (nejen) pacientů s psychiatrickými problémy sklidila velký ohlas.
Umělkyně má za sebou i další mezinárodní úspěchy. Své umělecké ztvárnění strachů a úzkostí vystavovala v Londýně, výstavu měla ale i v Bonnu, Bordeaux, Istanbulu nebo Sydney. Od roku 2007, kdy získala Cenu Jindřicha Chalupeckého, patří mezi nejvystavovanější české umělce.
Výstava Moje tělo není ostrov
Výstava Moje tělo není ostrov
Pro letošní benátské bienále bude částečně zrekonstruován Český a Slovenský pavilon. Celková rekonstrukce budovy, na kterou se po pádu stromu v roce 2019 čeká, proběhne podle ministerstva kultury nejpozději do začátku roku 2026, kdy si budeme připomínat sté výročí od prvního otevření Československého pavilonu v Benátkách v roce 1926.
Aktuální přehlídka umění se zaměří na různé pocity a polohy jinakosti. Zastřešující motto „Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere“ (v překladu Všudypřítomní cizinci) je odvozeno od aktivistické skupiny, která kolem roku 2000 v italském Turíně bojovala proti rasismu a xenofobii.
