Jeho odpověď jako by se vracela k samotným kořenům cestování. „Proč? Protože to jde,“ usmívá se Matěj Pudich a na poznámku, že takový nápad je poměrně šílený, opáčí: „Já bych spíš řekl, že je uskutečnitelný. I když mnoho lidí by na to asi nemělo náturu a morál.“ A tak se vydal z Česka do Turecka. Po vodě, na kajaku.

V časech, kdy se covidové závory zvedají a turisté zase zaplavují známá místa, je to počin ryze originální. Dobrodružný, se spoustou nejistoty, ale také s adekvátními odměnami. „Cestování je pro mě svoboda. Prostor. Objevování. Poznávání. A úsměvy – různých lidí na různých místech,“ shrnuje jedenatřicetiletý rodák z Tábora řečený Mates.

Být tak cestovatelem… Na seznamu vysněných profesí je to pořád hodně vysoko, on náleží mezi kurážné Češky a Čechy, kteří si takový sen plní. Se vším všudy.

„Dopisuju knihu z výpravy, plánuju další cestu, řeším sponzory. Přítelkyně mi pomáhá s manažerskou prací, mám ale i grafičku. Není úplně sranda cestovat a živit se tím. Jak by řekl klasik: A není tohle náhodou práce?“ pomáhá si vesele citátem z pohádky Lotrando a Zubejda.

Pohádkové scény zažíval chvílemi i on. Na cestu vyrazil 13. května z Olomouce a doplul až do Černého moře, doma byl na konci července. Proč? Protože to jde, jak už víme. A také proto, že už za sebou má devítisetkilometrovou pěší pouť do Santiaga de Compostela nebo přes pět tisíc kilometrů dlouhý trip na skútru po jiných částech Evropy.

„Pak jsem si řekl: Chtělo by to změnit dopravní prostředek. Dřív jsem jako kluk jezdil divokou vodu – ty jo, po vodě to přece nebude takový rozdíl… No, je to obrovský rozdíl,“ přiznává. „Podíval jsem se na mapě, kam se dá z Česka po vodě nejdál dostat v Evropě, a byl to Istanbul. Což je výzva. Asi jsem to chtěl dokázat i sám sobě.“

Být několik týdnů neustále na vodě a ve vodě, to je podle něj poměrně deprimující zážitek. „Ke konci jsem psal přítelkyni, že bych do toho nejradši kopnul, že jsem přes měsíc nebyl suchý,“ říká. „Nespíš víc než jeden dva dny na stejném místě a většinu cesty jsi sám. Na pěší cestě se s někým můžeš potkat, popovídat si, na vodě jsi se svými myšlenkami, cesta je jen o tobě.“

A tak putoval, přemýšlel a pozoroval. Přes Moravu a trojmezí na hranicích Česka, Slovenska a Rakouska. Po Dunaji na Balkán, přes Rumunsko, Srbsko, Bulharsko až k Černému moři.

„Viděl jsem obrovské sumce vyhřívající se na mělčinách, v Rakousku žijí bobři, černí čápi, vydry, hrozně moc volavek, na Dunaji zase hejna volně žijících pelikánů. Dvakrát mě málem uštkla zmije, ráno dupali ježci a kolem stanu mi běhala liška, kterou když jsem vyfotil a dal na sítě, začaly mi chodit zprávy: To byl šakal!“ popisuje.

V moři se pak k němu jen tak přidali parťáci, na které se jinak ve všech koutech světa pořádají drahé turistické výlety.

„Pluli kolem mě delfíni, dva metry vlevo jeden, na druhé straně další. Problém byl, že když jedeš a pádluješ, stáváš se vedoucí rybou, ale jakmile chceš vytáhnout foťák, zpomalíš a oni o vedoucí rybu ztratí zájem a zmizí,“ usmívá se. „Na druhou stranu jsou tohle okamžiky, kdy se o to najednou nemusíš neustále dělit fotkami a užíváš si samotnou chvíli.“

Ale jak ví každý, kdo se aspoň na chvíli – a nikoli nutně takto extrémně – snažil podívat do dáli za horizont, na jeden podobně krásný okamžik připadají dlouhé hodiny rutiny, přesunů, únavných povinností.

„Dalo mi to trpělivost. Jedeš, vidíš záhyb Dunaje celý den – a on se nepřibližuje,“ říká. „Navíc ti pořádně nikdo nepomůže, je to celé na tobě a musíš se umět zakousnout. A taky se na takové cestě musíš smířit sám se sebou, se svou minulostí, promyslet budoucnost. Být sám v sobě.“

V plánu má postupně pomocí různých dopravních prostředků obeplout celý svět a touto cestou si „odškrtnul“ evropský kontinent. Outdoorově-sportovní dobrodružství zajímavě kontrastuje s tím, čím se živil do doby, než sedl do mořského kajaku a vydal se z Hané k moři: pracoval u ochranky v temelínské jaderné elektrárně.

„Zní to sice hrozně zajímavě, ale vlastně se tam nic neděje. Navíc jsem si při testování vybavení asi před rokem natřikrát zlomil kotník, byl jsem na nemocenské, a když jsem z ní chtěl nastoupit zpět, zlomil jsem si zápěstí,“ popisuje. „Tak jsme se v dobrém rozloučili a vyrazil jsem na cestu.“

Podobnou trasu podle něj cestovatelé čas od času zdolávají, jen vždy po částech, s přestávkami. On vyrazil na jeden zátah a viděl měnící se kontinent, mimo jiné i kvůli horkému létu a vysychajícím řekám.

„Jak klesly hladiny, za den jsem potkal pět až deset vraků, na které se dalo postavit, projít si je. Objevily se nové ostrovy s písečnými dunami. U jednoho jsem zjistil, že není v mapě, tak jsem si ho zadal do Googlu jako své vlastní impérium a vydrželo to tam asi dva týdny, než to smazali,“ líčí pobaveně.

Po cestě ho zastavovaly zdravotní patálie, na konci už ta nejvyšší geopolitika, válka na Ukrajině. „Problém byl, že se z ukrajinského pobřeží utrhávají miny a proudy je nesou přes celé Černé moře k tureckým hranicím. U místa, odkud jsem chtěl odplout, vytáhli krátce předtím z moře ruskou raketu,“ popisuje.

K tureckým vodám tedy dorazil, do cílové stanice Istanbul ale musel autobusem.

„Na kajaku se na moři ujede obvykle zhruba třicet kilometrů za den, a to ještě musí ideálně foukat, někdy je člověk rád i za patnáct. Problém je, že z městečka v Bulharsku, odkud bychom vyrazili se štemplem, je to do tureckého města s razítkem 180 kilometrů,“ vysvětluje.

Což byla první potíž, několik dní by tak v Turecku byl nelegálně. Po dlouhých telefonátech s ambasádami tuto část vyřešil, jenže pak za něj rozhodli celníci, jimž se nepozdávala představa jedince na širém moři, zvlášť v časech plovoucích min: „Řekli, že si mě nevezmou na svědomí, a vstup mi zakázali. Mrzí mě to, ale nebylo to moje rozhodnutí, což je drobná útěcha.“

Zároveň nejspíš v tu chvíli zažil štěstí v neštěstí, což si uvědomil u Bosporu, kdy z istanbulské kavárny pozoroval divoké vlny, mezi nimiž z Evropy do Asie kmitají parníky s obyvateli velkoměsta i obří obchodní lodě. „Tohle mohlo být na hranici mých sil,“ přiznává.

Naopak už ví, že v jeho silách je sehnat na cestování prostředky. I když i na tuto výpravu musel mít část našetřeno z předchozí práce.

„Je to zároveň hodně svazující, člověk se musí vytrhnout z toho snílkovského dobrodružství a dokopat se k tomu si sednout a psát,“ popisuje praktickou stránku věci. Kdo by ho chtěl napodobit, tady má návod. „Vše se musí proplánovat, obepsat sponzory, domluvit se s nimi, co budou chtít za plnění a jestli se jim vůbec hodíš do portfolia,“ líčí.

Kromě originální myšlenky je nutná disciplína. Tedy psát i ve dny, kdy se do toho člověku vůbec nechce. „Někdy jsem už večer absolutně neměl náladu, tak jsem druhý den vstal ve čtyři ráno a psal předtím, než jsem vyplul. Navíc elektronika na vodě hodně trpěla, proto jsem nemohl zveřejnit úplně všechno, co bych rád.“

Není to náhodou práce? Ano, ano, i na ostrůvcích na Dunaji se musí pracovat.

„S jednou firmou jsem domluvený, že ode mě dostanou články, fotky a budou mě posílat na cestovatelské festivaly jako jejich ambasadora, pro další to jsou fotky a přednášky. Ale taky mám člověka, který mi poslal poměrně hodně peněz, a stačilo mu tričko, hrníček a poslaný pohled z každé země,“ říká. I na základě toho rozjíždí svůj e-shop právě s podobnými předměty. Příjmy z něj, z přednášek a knihy zase mohou pomoci financovat další cesty.

Proto ty nejkrásnější momenty zažíval, když už měl zrovna dopracováno.

„Koukáš na západ slunce, hoří oheň, v ruce sklenku vína, máš napsáno, den je za tebou, celý sis ho psaním zrekapituloval, příjemně tě bolí celý člověk – a jsi tam sám. Pohoda, klid, mír. Nikdo po tobě už nic nechce, v té chvíli jsi pánem světa, pánem daného okamžiku,“ nezapře romantika, však za nejoblíbenější způsob uchovávání vzpomínek pořád považuje ruční psaní do bloku.

Cesty bývají náročné, přesto je optimistou.

„Nepotkal jsem špatného člověka. Vždycky ke mně byli lidé hrozně příjemní, vstřícní, přátelští, ať se jednalo o prosté lidi, rybáře, policisty či mafiány,“ říká o jednom kuriózním setkání z Balkánu. „Zároveň doufám, že moc těžších cest už nezažiju. Příště chci vyrazit z Turecka na motorce do Indie a učit po cestě lidi první pomoc. Nechci nic zakřiknout, ale říkám si, že by to mohla být vlastně pohoda. Jsi pořád u elektřiny, zastavíš, kde chceš – to na vodě moc nejde.“

Svět je širý a nápadů má pořád dost. I v tom je dnešní doba přece krásná: kdo se chce živit jako cestovatel, může to zkusit klidně zítra.

Kývne tím ale jak na setkání s přátelskými lidmi i delfíny a spoustu zážitků k nezaplacení, tak na hodiny v mokrém oblečení, krvežíznivá hejna komárů a momenty krušné samoty. A také na nejistotu: sehnat peníze na cestu je jedna věc, něco jiného pak nějaké ušetřit na běžný život.

Pro Matese i tak jasná volba. „Za mě je ideální si to prožít, dokud je člověk v plné síle a elánu,“ vyhlíží příští expedice, ať už pracovní, nebo jakékoli jiné, aktuálně ostatně vyráží s humanitární pomocí do ukrajinské Oděsy. „Peníze jsou a budou, my nebudeme. Co si člověk prožije, to už mu nikdo nesebere.“