Bývala to nehostinná opuštěná budova městských jatek z roku 1881, která léta chátrala. To je naštěstí minulost. Od září tu bude galerie Plato, jejíž šéf Marek Pokorný slibuje, že splní sny nejen ostravským umělcům, ale také všem, kterým tu podobný projekt už dlouho scházel.
O tom, že Pokorný je muž na svém místě, může svědčit jeho předchozí angažmá: vedl Moravskou galerii v Brně. Momentálně je také členem Rady Českého rozhlasu a v Ostravě působí posledních devět let.
Marek Pokorný| foto Linda a Daniela Dostálkovy
Kdy záměr zřídit v Ostravě galerii moderního umění vůbec vznikl?
Iniciativa, která směřovala k vybudování instituce pro současné umění v Ostravě, se objevila už po revoluci. Zejména aktivní protagonisté kulturní a umělecké scény v čele s Jiřím Surůvkou nebo Ilonou Rozehnalovou hlasitě artikulovali potřebu takového zařízení.
Už tehdy byla ve hře opuštěná budova městských jatek, o jejíž záchranu usilovali památkáři v čele s Martinem Strakošem. Politická reprezentace na to ale moc nereagovala. To se změnilo až s kandidaturou na Evropské město kultury 2015. Záměr zřídit městskou galerii současného umění byl tehdy v podstatě odsouhlasen, ale když kandidatura nevyšla, tak to spadlo pod stůl.
Jak se město za dobu, co zde působíte, proměnilo?
Dojíždím sem od roku 2013, takže si chtě nechtě pořád držím mírný odstup. Proto vidím, jak obrovská změna zde probíhá. Mění se skladba obyvatel v centru, vrací se sem život.
Ukazuje se, že to tu má budoucnost. Důležitou roli hraje blízkost Polska, které má velkou uměleckou scénu. Cítíme se coby galerie součástí velké polské umělecké scény, než že bychom se dívali na to, co dělají v Praze. Je to samozřejmě referenční bod, ale není pro nás měřítkem.
V čem mají v Polsku náskok?
Z hlediska mezinárodního ohlasu. Proto mě baví sledovat, co se tam děje. Je to osvobozující, že se nenecháte umořit problémy malé České republiky, ale vidíte širší horizont, myslíte v jiných dimenzích a bezprostředně se vyrovnáváte s přirozeně větší rozmanitostí
Polsko má v tuto chvíli dobudovánu poměrně velkorysou kulturní infrastrukturu a pro nás je také určitým tahounem. Od samého počátku spolupracujeme s polskými umělci, kurátory, zajímají se o nás polská média a instituce.
Když se podíváme na to, co se v Polsku děje, jaké problémy se tam pod politickým a ideologickým tlakem začínají v kulturní oblasti hromadit, tak je pro ně Plato čím dál tím spolehlivější partner.
foto Martin Polák
Ostrava se ale od revoluce potýká s masivním odlivem lidí. Má přesto takový projekt právě tady opodstatnění?
Tento trend můžete zbrzdit, jen pokud se opíráte o pozitivní obraz, který o sobě město dokáže vytvořit. A tomu docela pomůže třeba právě galerie současného umění s mezinárodním renomé, stejně jako další velké kulturní projekty.
Fungujeme přece jen ve středoevropském prostoru, kde je ve větších a významnějších městech naprosto běžná přítomnost dvou uměleckých zařízení – jedním je obvykle muzeum umění, které shromažďuje umělecké sbírky, a tím druhým je právě kunsthalle či centrum současného umění, které pečují o aktuální uměleckou tvorbu a její zprostředkování veřejnosti.
foto Lukáš Kaboň, Magistrát města Ostravy
Podobně to má u nás Brno, kde funguje Moravská galerie v Brně a vedle toho Dům umění města Brna. Když to přeženu, tak Ostrava se teď dostává z hlediska kulturní infrastruktury na úroveň Brna na konci 19. století.
Je pro galerii tohoto typu zásadní mít reprezentativní sídlo?
Sám si to úplně nemyslím. Současné umění tím, že se zabývá složitostí a komplikovaným stavem celého světa, může správně fungovat prakticky v jakémkoli prostředí. Rekonstrukce jatek s sebou nese možnost oslovit nejen specifické komunity, ale také nenávštěvníky, pro něž je právě třeba reprezentativní sídlo určitým lákadlem či symbolem, se kterým si vědí rady.
Reprezentativní budova nám do jisté míry usnadní zprostředkovat naši nabídku většímu množství lidí. Pro Plato je ale důležité, aby neztratilo to, na čem celý tým pracoval v posledních letech – tedy vysokou míru flexibility, svobody projevu a experimentování s tím, co všechno může galerie současného umění v roce 2022 znamenat jako místo aktivních zkušeností a zážitků .
exteriér galerie Plato| foto Martin Polák
Budova vedlejšího hobbymarketu nabízela značnou prostorovou svobodu. Je možné tyto principy přenést i do jatek?
Byť jsme se podíleli na zadání a výsledná podoba rekonstrukce vznikla i na základě našich konzultací s jejím autorem, polským architektem Robertem Konieczným, nakonec stejně vstupujeme do standardizovaného galerijního provozu. Teď jde o to, v jaké míře se nám podaří přenést pocit uvolněnosti a otevřenosti i do našeho nového sídla. To je těžký oříšek, ale určitě ho rozlouskneme.
V případě jatek je důležité, že původní funkci objektu si dnes spojujeme s násilím na zvířatech, což souvisí třeba s otázkou, jaký je náš poměr k přírodě a životnímu prostředí a jestli bychom měli být všichni vegani. Budeme se proto snažit rozptýlit stín minulosti, který stále na objektu leží. Vstoupíme do něj proto například s takovými zdánlivými drobnostmi, jako jsou rostliny nebo pěstování salátů pomocí hydroponní farmy.
Bezprostřední okolí budovy jsme navíc ve spolupráci s krajinářkou Denisou Tomáškovou vymysleli tak, aby mělo určitou permakulturní kvalitu. Taková trochu řízená divočina.
K dispozici vám i nadále zůstane i objekt bývalého hobbymarketu Bauhaus. Jaké s ním máte plány?
Pro nás je prostor Bauhausu extrémně zajímavý svými světelnými kvalitami, proporcemi a tím, že i když tam budete dělat cokoli, tak ho nezničíte. To se nedá úplně přenést do zrekonstruovaného domu, kde všechno nezbytně podléhá nějakým, často velmi přísným předpisům. Navíc nám taková volnost chování umožňuje svobodnější kontakt s návštěvníky. Byla by škoda se takového unikátního zázemí pro kulturu a umění zbavit.
Budeme zde proto alespoň jednou týdně provozovat kino, nadále sem směrujeme velkou část našich edukačních programů a případně projekty, které potřebují takový velký a provozně flexibilní prostor. Zároveň se domlouváme s dalšími partnery, jako jsou fakulta umění, střední umělecká škola, festivaly Kukačka, Malamut a Kino Oko Ostrava.
V Ostravě působí celá řada aktivních komunit a spolků, které čas od času vyžadují ke své činnosti větší zázemí. A my jim konečně dokážeme pořádně vyjít vstříc.
Jednou to ale stejně půjde k zemi. Ta budova není ekologicky ani ekonomicky či energeticky udržitelná. Dokud však nebude shoda na určité funkci, pro níž na místě bývalého hobbymarketu vznikne nová stavba nebo nepřijde správný investor, který by mohl pozemek využít, budeme mít díky pochopení města budovu k dispozici.
Kdy přišel další impuls pro realizaci takového projektu?
Znovu se vybudování galerie současného umění vrátilo do hry v okamžiku, kdy se dokončila rekonstrukce plynojemu na multifunkční aulu Gong, v jejímž parteru si kolega Jan Světlík s panem architektem Josefem Pleskotem vyprojektovali galerii a hledali způsob, jak ji provozovat.
Dohodli se tehdy s městem, které poskytlo grant umožňující zájmovému sdružení právnických osob Trojhalí Karolina položit základy galerie současného umění v tomto kvazisoukromém, kvaziveřejném prostoru. Což tehdy u umělecké veřejnosti, na jejíž volání po zřízení městské galerie nikdo seriózně nereagoval, zvedlo vlnu nevole.
V okamžiku, kdy se zdálo, že spory převáží nad šancí něco udělat, mě oslovil kolega Ladislav Kesner, autor rámcové koncepce nové galerie, jako neutrální osobu, která přichází zvenku a není ve sporu přímo angažována.
Během trvání zmíněného grantu, z nějž se platil nejen provoz, ale také nájem a energie v prostorách pronajatých v Multifunkční aule Gong se nám nakonec podařilo přesvědčit vedení města, že má smysl podpořit vznik příspěvkové organizace, zpátky koupit někdejší jatka, která tehdy patřila síti hobbymarketů Bauhaus, a vydat se cestou jejich rekonstrukce pro potřeby Plato na základě architektonické soutěže.
Od záměru po realizaci to trvalo pouhých sedm let. To je prostě rekord. Taková je Ostrava.
