Máte staré křeslo po babičce a je vám ho líto vyhodit? Nebo sháníte starý a zároveň funkční nábytek? Pak právě vás by mohl zajímat neziskový projekt Z pokoje do pokoje, který se snaží starému nábytku vdechnout nový život. Stojí za ním trio mladých žen Zuzana Kuberová, Bára Kocandová a Tereza Korbelová a razí jednoduché heslo: „Co se jednomu nehodí, druhý jako když najde.“
S nápadem založit Z pokoje do pokoje přišla před dvěma lety personalistka v IT firmě Zuzana Kuberová. Koncept obchodu postaveného na tzv. re-use modelu, ji nadchnul před lety ve Švédsku, kde studovala.
Čtěte také: Postele, co nešly sehnat. Jak se z hospodské ideje stal milionový byznys
„Funguje to v podstatě jako služba veřejnosti. Staráme se o starý nábytek, který už lidé nechtějí a neví co s ním. Pošlou nám fotku a my si pro něj zdarma přijedeme, přičemž svozy děláme asi jednou za tři týdny,“ popisuje Zuzana Kuberová, jak projekt, který tento měsíc slaví první rok existence, funguje.
„Pak ho opravíme a prodáváme, což nám akorát pokryje náklady na provoz. Vlastně zajišťujeme koloběh věcí, které by neměly zmizet v nenávratnu, protože mají svoji hodnotu. A oslovila mě i ekologická stránka celé věci,“ dodává.
Stejně jako Zuzana ani architektka Tereza a vystudovaná estetička Bára se nikdy čalounictví a truhlářství profesně nevěnovaly. Kvůli záchraně už nechtěných věcí se to ale naučily, stejně jako pracovat se dřevem nebo řídit dodávku.
Čtěte také: Český včelař s velkými plány. Včely do měst, med do celého světa
Retro nábytek a jeho opravování je pro ně především srdcová záležitost, nicméně i tak už v současné době dostávají více nábytku, než stíhají opečovat. Za rok ho svépomocí opravily 600 kusů a více než polovinu jich zase dál prodaly. Cenu stanovují od předpokládané hodnoty prodávané věci a podle času a práce, které věnovaly renovaci.
„Je pro nás podstatné, aby byly naše věci dostupné široké veřejnosti, ale zároveň nechceme, aby bylo naše re-use centrum vnímané jako pouhé odkladiště toho, co už někdo nechce,“ vysvětluje Bára.
Z pokoje do pokoje je zatím neživí a všechny se vedle čalounění věnují ještě svému zaměstnání. A skloubit tohle všechno dohromady je to nejtěžší.
A aby toho nebylo málo, tak kromě toho, že si samy nábytek svážejí a opravují, také pořádají renovační kurzy. V dílně a obchodě jsou tak nakonec třikrát do týdne. „Tento rok nás grantem podpořilo město Praha i ministerstvo životního prostředí, protože se vlastně staráme o prevenci vzniku odpadu. To nám hodně pomáhá, než se více rozjedeme a uvolníme si ruce od našich dalších prací,“ vysvětluje Zuzana.
Prostory na Florenci, kde nábytek uskladňují, opravují a prodávají, jim zapůjčil právě magistrát Prahy. Z vybydleného a prázdného domu s pomocí dobrovolníků během několika měsíců vytvořily osobitý obchod, kde si ve dvou místnostech, které vypadají jako babiččin obývák, prohlédnete a koupíte opravené stoly, křesla, lampy nebo komody.
Nepostradatelnou součástí celého projektu je také zmíněná dílna, ve které si u jednoho z pěti stolů můžete sami opravit, co potřebujete, nebo si třeba vyzkoušíte renovační workshop.
„Chceme ukázat, že si nábytek dokáže opravit každý a nemusí jej vyhazovat. I my jsme amatéři a všechno jsme se to naučily za pochodu,“ říká architektka Tereza, která se k Báře a Zuzaně přidala jako poslední, když narazila na jejich projekt na Facebooku. „Nechtěla jsem jen sedět 12 hodin za počítačem v ateliéru. Navíc je to taková příjemná terapie, během které nemyslíte na nic jiného,“ říká dnes.
Bára a Zuzana se potkaly v jedné pražské divadelní kavárně, kde před pěti lety pracovaly. Tam si začaly o záchraně nábytku povídat a definitivně se pro projekt rozhodly v únoru 2016, když dostaly možnost zkušebního měsíčního pronájmu bývalých prostor knihovny na pražské Letné.
Sedák od židle teď už umí přečalounit za dvě hodiny a se smíchem vzpomínají na své začátky. „Podívaly jsme se, jak židli nebo křeslo dělali ti před námi, a snažily jsme se je napodobit. Třeba tento týden se nám vrátilo na přečalounění křeslo, které jsme před rokem opravily a daly jedné pražské kavárně. Když jsme ho otočily, tak jsme se hodně nasmály, protože to bylo opravdu hrozné. Bály jsme se, aby křeslo v kavárenském procesu vydrželo, a proto jsme do něj přibily asi milion hřebíků,“ popisuje se smíchem Zuzana.
V jejich sbírce převládá nábytek z šedesátých a sedmdesátých let, protože ten z pozdějších let je kvůli dřevotřískovému nebo papundeklovému materiálu neopravitelný.
Všechny tři si navíc uvědomují, že si lidé v Praze stále více váží starých věcí, a nábytek jim proto může časem docházet. „Lidé už nevyhazují křesla k popelnici jako před 15 lety. Proto bychom do budoucna rády rozšířily svozy nábytku i do okolí Prahy,“ nastiňuje Tereza plány do budoucna.
