Když zvládnu vést podnik, proč bych nezvládl vést zemi? S touto myšlenkou koketují ti nejbohatší lidé planety už stovky let a populární je i dnes – vládnou Spojeným státům či Jihoafrické republice. A jejich počet roste.
Trend je to přitom dlouhodobý a celosvětový. Z více než dvou tisíc nejbohatších zařazených v žebříčcích magazínu Forbes se politikem stal, nebo se o to pokusil, dokonce každý desátý, vychází ze zjištění studie americké Severozápadní univerzity.
Nejprobíranějšími z těchto politiků jsou dnes jistě Donald Trump a Elon Musk, kteří vládnou Spojeným státům. V současné americké administrativě však nejsou jedinými miliardáři – místo v ní má i zakladatel platformy eSpeed Howard Lutnick nebo Linda McMahon, jejíž manžel Vince založil společnost World Wrestling Entertainment.
Kdo jsou ti další napříč zeměmi i dějinnými epochami?
Michael Bloomberg
Foto Profimedia
Že se ve Spojených státech nejedná o nic překvapivého, ukázaly i prezidentské volby v roce 2020, v nichž kromě Trumpa kandidoval i dvanáctý nejbohatší muž světa Michael Bloomberg.
Ten zastával mezi lety 2002 až 2013 pozici starosty nejlidnatějšího amerického města New York. Dlouho předtím, v roce 1981, založil zpravodajskou agenturu Bloomberg. Ta se specializuje především na poskytování finančních informací a analytických nástrojů.
Jako starosta pobíral pouze symbolický plat ve výši jednoho dolaru ročně a zvýšením daně z nemovitosti se mu podařilo snížit šestimiliardový rozpočtový deficit města na třímiliardový přebytek.
Zavedl také zákaz kouření na všech vnitřních pracovištích, zakázal trans tuky v restauracích a podpořil výstavbu a zachování 160 tisíc cenově dostupných nemovitostí ve městě.
Všechna jeho opatření však obyvatelé nepřijali s nadšením a nelíbilo se jim například rozšíření programu, který umožňoval policistům zastavovat a namátkově prohledávat občany na ulici.
Andrej Babiš
Foto Agrofesrt
Podle posledních průzkumů to vypadá, že americký scénář s návratem miliardáře do čela státu může nastat i u nás. Hnutí ANO Andreje Babiše, sedmého nejbohatšího muže Česka, má aktuálně podle agentury STEM podporu necelých šestatřiceti procent voličů.
Do české politiky Babiš vstoupil koncem roku 2011, kdy založil občanskou iniciativu nazvanou Akce nespokojených občanů. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 už jako předseda nové strany ANO 2011 získal necelých devatenáct procent hlasů.
Tehdy stranu stavěl hlavně na nepolitičnosti kandidátů, kterou zmiňoval i v politických sloganech vymezujících se proti zavedené politické kultuře. Už tehdy přišel s myšlenkou, že chce řídit stát jako firmu a vést ji ve prospěch občanů, stejně jako „vede Agrofert ve prospěch Agrofertu“.
Agrofert prospíval ale i jemu – společnosti vlastněné holdingem jako DEZA, Lovochemie nebo Synthesia mu tehdy darovaly nejméně osmadvacet milionů korun na kampaň. Ta byla úspěšná a Babiš se stal ministrem financí.
V roce 2017 pak svůj vliv ještě rozšířil, když se stal premiérem. Ve volbách v roce 2021 tento mandát však neobhájil a neuspěl ani v prezidentských volbách v roce 2023. Pozice předsedy vlády mu ale v získávání bohatství zřejmě moc nepomohla, protože v roce 2021 skončila hodnota jeho majetku na 74,9 miliardy korun, což bylo o dvacet miliard méně než při nástupu do funkce.
Tomáš Baťa
Foto Magazín Světozor / Wikimedia Commons (Public domain)
Podnikatele a politika v jedné osobě však Česko zažilo už dávno před Babišem. Obuvník Tomáš Baťa sice neměl tak významnou pozici, ale dokázal ovládnout Zlín a mít vliv i na celorepublikovou politiku.
Jako předseda regionálního politického hnutí Baťovci využíval ve své kampani firemní noviny a zaměřoval se především na praktické otázky spojené s životem ve městě. I díky tomu v roce 1923 zvítězil, když jeho strana získala většinu ve zlínském městském zastupitelstvu.
Politiku prý Baťa rád neměl, ale k získání funkce ho pravděpodobně motivoval fakt, že předchozím starostou byl jiný podnikatel a jeho obuvnický konkurent František Novák. Nejenže po něm Baťa převzal funkci, ale v roce 1948 jeho společnost přešla pod úspěšnější podnik.
Jako starosta Baťa prosadil reformu školství i výstavbu nových školních budov a projektoval Zlín jako funkcionalistické zahradní město. V rámci desetiletého plánu pak chtěl, aby jeho podnik vyráběl sto tisíc párů obuvi denně, a z města se stalo moderní místo pro padesát tisíc obyvatel. Kromě toho ve městě nechal postavit obchodní dům, hotel a kino, které se pyšnily titulem největších „na východ od Frankfurtu“.
Silvio Berlusconi
Photo by Simona Granati – Corbis/Getty Images)
Asi nejznámějším evropským miliardářem, který se pustil do politiky, byl Silvio Berlusconi. Své jmění získal především díky svému rozsáhlému mediálnímu impériu a založení prvního italského placeného televizního kanálu Canale 5.
Následně rozšířil své podnikání do maloobchodu, kin, nakladatelství a sportu, kde vlastnil fotbalový klub AC Milán. Ke vstupu do politiky mu však nejvíce pomohla již zmíněná média. Jejich zapojení do kampaně dalo vzniknout pojmu berlusconizace, který kromě prolínání mediálního magnátství s politikou představoval také Berlusconiho tvrzení, že stát lze řídit jako firmu – frázi, kterou se řídí i Donald Trump nebo Andrej Babiš.
Přestože ho soudy několikrát odsoudily, nikdy nenastoupil do vězení. Ani když dostal rok za zveřejnění odposlechů lídra opozice, ani když dostal čtyři roky za daňové úniky. Nejméně šest soudních případů pak skončilo bez trestu, protože dokázal díky parlamentní většině změnit zákony tak, aby jeho konkrétní případy nemohl soud potrestat.
Sebastián Piñera
Gobierno de Chile / Wikimedia Commons (CC BY 3.0 cl)
V Chile zavedl platební karty, stal se jedním z tamních nejbohatších mužů a poté to Sebastián Piñera dotáhl i na prezidenta. Jeho cesta k moci však nebyla jednoduchá – v době, kdy vedl bankovní společnost Banco de Talca, si vysloužil zatykač kvůli obvinění z porušení bankovního zákona a podvodných půjček.
Na čtyřiadvacet dní proto zmizel, zatímco jeho bratr José se snažil význam činu u vlivných lidí bagatelizovat. Jak později ukázaly zjištění Pandora Papers, případ nebyl kvůli politickým zásahům nikdy dořešen.
Do problémů se dostal také kvůli využívání skořápkových společností, aby se vyhnul placení daní, nebo když se jako senátor zapojil do kauzy Chipas, v rámci níž vynesl podvodný odkup chilské elektrárenské Enersis účastníkům přes čtyři sta milionů dolarů. V roce 2006 se zase provinil insider tradingem, když nakoupil akcie letecké společnosti LAN.
Bohatá kriminální minulost však voliče neodradila a Piñera se v roce 2010 stal chilským prezidentem. A ihned zažil politický úspěch, když se podařilo zachránit třiatřicet horníků po zhroucení zlatoměděného dolu San José. V roce 2014 sice mandát neobhájil, o čtyři roky později se ale na pozici prezidenta znovu dostal.
Zemřel dva roky po skončení svého druhého funkčního období, když se vrtulník, který pilotoval, zřítil v únoru 2024 do jezera.
Cecil Rhodes
Archive.org / Wikimedia Commons (Public Domain)
Ze svých bratrů měl Cecil Rhodes nejhorší vzdělání, jelikož musel zůstat doma kvůli problémům s plícemi a srdcem. V sedmnácti letech ho rodina poslala z Anglie pracovat na bavlníkovou plantáž do Jihoafrické republiky, kde už měl být jeho bratr Herbert, jenže ten se místo toho vydal hledat diamanty.
Na plantáž se Herbert sice vrátil, netrvalo však dlouho a s bratrem se za diamanty vydali znovu. Během následujících sedmnácti let se pak Cecilovi podařilo skoupit všechny menší diamantové doly v oblasti a v roce 1890 uzavřel strategické partnerstvím s londýnskou organizací Diamond Syndicate.
Získal tím monopol na trh s diamanty a v témže roce se stal premiérem Kapské kolonie, kde prosadil řadu zákonů diskriminujících místní obyvatele s cílem rozvíjet průmysl v zemi. Černošským Afričanům například sebral půdu a omezil její množství, které mohli legálně vlastnit. Později je také nutil žít v „rezervacích“, které tvořily pouhou desetinu rozlohy země.
Moc nad jednou z nejdůležitějších kolonií britského impéria mu však nestačila, a tak se rozhodl získat kontrolu i nad sousední Transvaalskou republikou. Koncem roku 1895 proto nechal překročit její hranice pěti sty policisty v naději, že zátah vyvolá v zemi povstání britských dělníků.
Jenže plán nevyšel, k povstání nedošlo, dvaadvacet lidí zemřelo a Rhodesova kariéra skončila rezignací. O šest let později zemřel na zhoršení celoživotních zdravotních problémů.
Cyril Ramaphosa
Lula Oficial / Wikimedia Commons (CC BY-SA 2.0)
Bohatý podnikatel však stojí v čele Jižní Afriky i dnes. Prezident Matamela Cyril Ramaphosa začínal jako odborový předák v těžebním průmyslu a zasedal také ve výboru, který organizoval propuštění Nelsona Mandely z vězení.
Podnikat začal až poté, co po dvou letech rezignoval na funkci poslance. Místo toho založil investiční společnost Shanduka Group a podílel se také na řízení těžební společnosti Anglo American, banky Standard Bank, finanční organizace Alexforbes nebo nápojového podniku SABMiller.
V roce 2011 také podepsal smlouvu na provozování 145 restaurací McDonald’s v Jihoafrické republice po dobu dvaceti let. O tři roky později se stal viceprezidentem země a od roku 2018 jí vládne. Jeho největším cílem je boj proti korupci, kvůli které musel odstoupit jeho předchůdce.
Andrew Mellon
Harris & Ewing / Wikimedia Commons (Public Domain)
Po skončení první světové války se Andrew Mellon stal ministrem financí Spojených států, začínal však v bance svého otce. Jeho podnikatelské schopnosti se zde projevily natolik, že mu ji otec po osmi letech předal. A bylo to správné rozhodnutí – mladý Andrew z ní poskytováním kapitálu pittsburským společnostem učinil jednu z tehdy nejúspěšnějších.
Získané bohatství mu umožnilo investovat do ropné společnosti Gulf Oil či Alcoa, která je dnes třetím největším výrobcem hliníku na světě. Když přišel rok 1921, patřil již mezi nejbohatší smetánku ve Spojených státech.
Prezident Warren G. Harding si ho proto vybral, aby snížil státní dluh, který po první světové válce dosahoval šestadvacet miliard dolarů. Mellon toho hodlal dosáhnout snížením daní pro bohaté a korporace, aby stimuloval hospodářský růst, což se mu nakonec podařilo a státní dluh do roku 1928 snížil na 17,6 miliardy dolarů.
Pak ale přišla světová hospodářská krize a Mellonova popularita v zemi klesla stejně rychle jako zaměstnanost. Navzdory jeho snahám o zlepšení hospodářské situace, ale i kvůli jeho odporu k vládním zásahům do ekonomiky na pozici dlouho nevydržel.
Kongres proti němu pak v roce 1932 zahájil řízení o impeachmentu a o necelý měsíc později Mellon rezignoval. Prezident Herbert Hoover ho následně jmenoval velvyslancem v Anglii, do vysoké politiky se však už nikdy nedostal.
Rod Medicejských
Agnolo Bronzino / Wikimedia Commons (Public Domain)
Ale můžeme jít ještě dál do historie. Rod Medicejských, který de facto vládl italské Florencii, měl také zkušenosti s bankovnictvím a následným vstupem do politiky. Díky vlivu svého bankovního impéria, které spravovalo i finance papeže, dokázali vládnout městskému státu po tři staletí.
Politický význam rodiny započal Cosimo Medicejský, který pomocí peněz ovládal hlasování úředníků v městských radách. „Politické otázky se řeší v Cosimově domě. Muž, kterého si vybere, zastává úřad… To on rozhoduje o míru a válce… Je králem ve všem kromě jména,“ řekl o něm papež Pius II.
Ačkoli se na udržení vlivu podíleli všichni členové rodu a mnozí z nich si brali partnery z jiných mocných rodin, dalším z politicky vlivných jmen byl Lorenzo I. Medicejský.
Cosimův vnuk vládl stejně jako jeho dědeček – jednoduše si politiky kupoval. To se však nelíbilo ostatním vlivným rodům, a tak se rodina Pazziů rozhodla Lorenza i jeho bratra zavraždit. Převzít vládu nad městem se jim nepodařilo, Lorenzo útok přežil, a když se o tom dozvěděli obyvatelé Florencie, účastníky spiknutí zlynčovali.
Několik členů rodu se pak stalo papeži a nakonec i oficiálními vládci Florencie, když se Alexandr Medicejský stal vévodou florentským a po něm Cosimo I. Medicejský velkovévodou toskánským.
Alfred Hugenberg
Bundesarchiv Bild / Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0 de)
Někdy si však bohatí myslí, že když se pokusí vládci země zalíbit, mohou jím manipulovat pro své zájmy. Alfred Hugenberg je příkladem toho, že se takový postup nemusí vyplatit ani politicky, ani byznysově.
Tento německý průmyslník a mediální magnát si předsevzal, že pokud se mu podaří dostat Adolfa Hitlera k moci, sám se díky tomu politicky posune. Pod svou kontrolou již měl konglomerát novin, nakladatelství, filmových společností a reklamních agentur, ale chtěl také posunout dopředu svou Německou národně lidovou stranu.
Ta si ve volbách nevedla dobře, a tak se po zvolení předsedou rozhodl spolupracovat s nacisty a podporovat je politicky i materiálně. Když se tedy Hitler v roce 1933 dostal k moci, dostala jeho strana čtyři ministerstva. Rychle však zjistil, že v novém Německu se hraje podle not nacistů, a ti ho v červnu nahradili svými jinými členy strany.
„Dohodou o přátelství“ mu pak Hitler sebral i stranu a její členové se automaticky stali příslušníky NSDAP. Smlouva s ďáblem ho nakonec stála i podnikání – nacisté jeho mediální koncern postupně rozebrali a převedli pod vedení státu.
