Tenhle příběh začal před lety na moři. A předcházela mu klukovská sázka. To když se Marek Landa se svým kamarádem na gymnáziu vsadil, že v roce 2000 bude pít šampaňské Dom Pérignon na jachtě v Karibiku. Byl tam a jako její posádka šampaňské skutečně pil. Vyhrál za to boty. Dnes šéfuje úspěšné sklářské firmě a zastupuje významné české i zahraniční umělce. A také vyrobil nejdelší lustr na světě.
Ale nepředbíhejme, zůstaňme ještě chvíli na moři, které, jak se později ukáže, vlastně celý byznys Marka Landy odstartovalo. „Už jako kluk jsem brigádničil na jachtách, český Yacht club je jedním z nejstarších na světě. Vystudoval jsem ekologii, a když se pak objevila možnost pracovat jako inženýr na zaoceánských lodích, neváhal jsem,“ vypráví.
Dohromady za sebou má šest přeplaveb Atlantiku na luxusních plovoucích rezidencích, navštívil všechny ostrovy od Floridy až po Venezuelu. Na starosti měl celé fungování lodě: od motoru a výrobu pitné vody, údržbu potápěčských přístrojů, vodních skútrů až po satelitní navigaci. Postupně se vypracoval až na hlavního inženýra a pak jednoho dne skončil. Přišel čas vrátit se natrvalo do Čech.
„Přemýšlel jsem, co budu dělat, a protože pocházím z lustrařské oblasti, začal jsem pro jednu tamní firmu dělat obchodního zástupce. Naše spolupráce ale nedopadla úplně nejlépe, nezaplatili, co měli a já se zadlužil. Jedinou možností, jak se z dluhů dostat, bylo postavit si vlastní firmu,“ vzpomíná Marek Landa.
Se svou ženou Michaelou šli do rizika a vsadili na sklo, které chtěli dostat zpátky na moře. „Léta jsem strávil na luxusních lodích a jediné, co tam chybělo jako jedno z měřítek luxusu, byl lustr. Kapitáni a majitelé se báli, že by mohl během plavby spadnout a někoho zranit,“ přibližuje.
Nakonec se mu podařilo majitele přesvědčit, aby mu dali šanci a on mohl začít s výrobou prvních lustrů. Byli tak první, kteří v Čechách tento specifický byznys odstartovali.
Ani on, ani jeho žena nemají sklářské vzdělání, nechybělo jim ale nadšení a chuť se učit. A taky se obklopit správnými lidmi, kteří toho o skle vědí dost.
Výhodou bylo, že po letech strávených na moři věděl, jak se loď chová třeba za bouřky, a bylo mu jasné, že pokud má vydržet, nemůže být lustr postavený jako klasický, ale musí být daleko víc technologicky promyšlený, konstrukce musí být zdvojená, musí odolat vibracím, korozi, vlhkosti. To vše výrobek prodražuje zhruba desetinásobně.
„Ale povedlo se. Najednou jsme stavěli lustry na jachty, následně i do hotelů a rezidencí. Mezi naše klienty patřili hlavně bohatí lidé, jejichž kritériem většinou je, že chtějí něco unikátního a originálního. A tak probíhal neustálý vývoj. Na zakázku jsme dělali i kuličkové dlaždice – kdy se kuličky za tepla spečou. Chvíli trvalo, než jsme postup vyladili, ale nakonec se to povedlo a my těmi dlaždicemi vyložili sto metrů čtverečních na tehdy největší zaoceánské lodi na světě – Oasis of the Seas, která měla přes tři sta metrů,“ prozrazuje Marek Landa.
Zpočátku pracovali ve čtyřech, vývoj i návrhy si dělali sami, nebo najímali externí designéry a technology. Firmě se začalo dařit a postupně rostla, za pět let už v ní bylo 120 lidí a to byla chvíle, kdy musel Marek Landa ze svého megalomanství ubrat. Byl už víc manažer a účetní a stal se otrokem vlastní firmy. Dnes má Crystal Caviar kolem osmatřiceti lidí, mezi nimiž jsou designéři, konstruktéři, na co nestačí sami, na to si najmou externisty.
V českolipské fabrice pak mají na lustry i svou vlastní testovací místnost. Ta byla podle Marka Landy nutností. Když s byznysem začínali, neměli peníze na to, aby jezdili lustr opravovat, to by vyšlo kolikrát dráž než samotná výroba. Proto všechny lustry testují na vibrace, na pohyb, procházejí teplotní zkouškou, aby se už na dílně podařilo zjistit možné vady, zda někde necinká, neskřípe, nekoroduje, nemění barvu.
„Kovy, lepidla i ostatní materiály se namáčejí do slané vody. Když jsme začínali, nechal jsem si ji dovážet z moře, dokonce až z toho nejslanějšího Mrtvého,“ usmívá se. Testy se vyplácejí, firma má nulovou záruční opravu, lustry nepadají a vypadají i po letech jako nové. Za patnáct let existence už jimi osázeli na 130 jachet, z toho jsou na šestnácti z 25 největších lodí.
Kromě jachet, které už dnes tvoří zhruba jen patnáct procent obratu firmy, ale vytvářejí lustry i do luxusních soukromých rezidencí nebo veřejných staveb. Momentálně je před dokončením lustr, který bude nejdelší na světě. Váží okolo dvaceti tun, měří 228 metrů a má v sobě statisíce komponentů. Pro představu – dlouhý je jako dvě fotbalová hřiště a 28 metrů k tomu.
„Je to taková obrovská křišťálová stuha, která se vine nádhernou budovou nákupního střediska Soliaire v Rijádu v Saúdské Arábii. Je unikátní z několika důvodů. Celý lustr visí na pěti set kusech čtyřmilimetrových lanek – skoro to nevidíte, takže to vypadá, že lustr levituje ve vzduchu. V sobě má přes sto tisíc ledkových zdrojů, každý s vlastní IP adresou, programovatelný, takže můžete měnit intenzitu barvy, vytvářet vlny, různé světelné efekty v kombinaci s hudbou,“ popisuje Marek Landa.
Vývoj probíhal na firmě, jako svou světelnou sochu ho navrhl světově známý umělec Jaroslav Prošek. Na designu se ale podíleli i ředitelka firmy Michaela Smrčková a majitel. Příprava lustru trvala rok, výroba taktéž.
Ve čtyřech lodních kontejnerech se přepravil do Saúdské Arábie, kde probíhala bezmála dva měsíce v osmi lidech instalace. „Momentálně už pracujeme na návrzích lustru, který má tento ještě překonat. Zatím se teprve dokončuje budova, v níž má být instalován, určitě ale bude nejen nejdelší, ale i objemově největší.“
Crystal Caviar má navíc jako firma něco, co považuje za svůj velký poklad a díky čemuž mohou vyrábět unikátní lustry co do materiálu, tak i do barev.
„V našich skladech máme zbytky skel, které byly vyráběny pro zbrojařský průmysl, pro špionáž a podobně. A například pro bratra vládce Abú Dhabí jsme vyráběli lustry, které jsou z kalické optiky, což bylo kdysi neprůstřelné sklo. Vzhledem k našemu neustálému shánění skla jsme se dostali k surovinám, které se dnes už nevyrábějí, a měli jsme možnost koupit sklad s dvěma sty tunami českého křišťálu, který se dříve používal na mačkání knoflíků a pro bižuterii,“ prozrazuje Marek Landa.
Sklo, které barvou imitovalo drahé kameny, jako jsou akvamaríny, smaragdy, rubíny, citríny nebo topazy, je fantastické na tavbu skleněné plastiky. A v zásobách má firma ještě další vzácnost – vzorky barevného skla, s nímž pracoval profesor Stanislav Libenský spolu se svou ženou Jaroslavou Brychtovou. Významný umělec byl ostatně propagátorem tavené plastiky a stál u jejího zrodu.
„Postupně k nám začali přicházet umělci, zda bychom jim neprodali sklo, a když zjistili, že máme dost velké pece, tak u nás začali i tavit. A než jsme se nadáli, tak půlka firmy nedělala lustry, ale sochy pro umělce a stali jsme se výrobcem soch tavením pro různé autory z celého světa,“ upozorňuje Marek Landa. Jedním z nich je třeba havajský umělec Avi Kiriaty nebo významný investor Mahi Bine Bine, pro něhož firma vyrábí stále více soch.
Praxe je taková, že umělci si většinou pošlou model, ve firmě z něj udělají gumový otisk, do něhož se naleje vosk. Ten se pak vylije sádrou, a když ztvrdne, tak posléze metodou ztraceného vosku vznikne dutina, na kterou se naskládají kousky skla.
Důležité je, aby mohl odcházet vzduch, a když se forma v peci zahřeje, sklo se roztaví jako kostka ledu a kopíruje tvar dutiny. Po tavení je potřeba formu rozbít a poté nastávají týdny broušení, po níž jde dílo do kyseliny na závěrečné vyleštění. Metoda je zhruba třikrát náročnější než tavení bronzu, následný proces tavby pak může trvat i několik měsíců až let, záleží na velikosti plastiky.
Mezi nejčastější umělce, kteří zázemí firmy využívají, patří Vlastimil Beránek, který je podle Pavla Landy momentálně světovou špičkou v tavené plastice. Ostatně, vyrobil největší celotavenou křišťálovou plastiku na světě – má 243 kilogramů a byla vystavena i v českém pavilonu Expo v Dubaji.
„Dělá minimalistické sochy, které jsou až podivuhodně přesné, a přestože jsou z tvrdého materiálu, máte pocit, že se hýbou. Je v nich obrovská energie a génius akademického sochaře. I díky tomu si ho vybírají velmi často pro dekoraci paláců i soukromých sbírek ti největší sběratelé světa. Jeho plastiky mají členové královské rodiny Kataru nebo korunní princ Saúdské Arábie či někteří američtí miliardáři,“ zmiňuje Marek Landa.
Jeho díla se pohybují od třiceti tisíc eur na částku přesahující milion a půl eur. Coby žák Stanislava Libenského je také učitelem Jaroslava Proška, dalšího všestranného umělce, který je s firmou Crystal Caviar rovněž velmi úzce spojen.
„Beránek ovlivnil Proška lidsky, ten se díky němu vytříbil do vlastního výrazu. Je to všeuměl a má na svém kontě několik nových sklářských technik, z nichž některé jsou až destruktivní. Třeba když je schopný sochat skleněný kvádr pomocí majzlíku a kladiva. Je téměř nemyslitelné, že se mu nerozbije, z toho je vidět, že má neuvěřitelný cit pro sklo,“ vysvětluje Marek Landa.
Oba autoři – učitel i jeho žák – tvoří občas i společně. Momentálně mají velkou výstavu v Istanbulu – v bývalé vodní nádrži, v hloubce kolem deseti dvaceti centimetrů. Na ní přijedou i významní kurátoři z celého světa.
„Když nepracujeme pro umělce, pracujeme na jejich výstavách. Loni jsme vystavovali díla Vlastimila Beránka pro potápěče na mořském dně na Mallorce. A mělo to i svůj ekologický dopad – nejdříve jsme museli zátoku vyčistit od všech plastů,“ dodává s úsměvem.
Nápad, aby vznikl korálový útes ze skla, měl velký ohlas. Sochy, které se tam instalovaly mezi prvními, už obrůstají korály, a v plánu tak je celý cyklus těchto výstav. Navíc připravují ještě jednu podobnou, tentokrát ale v obrovském akváriu v Dubaji.
Firma, jejíž obrat je kolem dvou set milionů korun, spolupracuje i s dalšími českými umělci, třeba Elou Smrčkovou nebo Petrou Pořickou. A mezi její zákazníky patří členové katarské královské rodiny, mimo jiné i její vládce šejk Tamim a rovněž i jeho sestra. Sochy od českých autorů vyhledávají také členové vládnoucí rodiny Saúdské Arábie nebo sestry Waltonovy – dědičky slavného řetězce Walmart.
Mezi významné klienty řadí i amerického sběratele Roberta Perlesse, singapurského miliardáře Goha Cheng Lianga či Bernieho Ecclestonea, majitele Formule 1, pro něhož vyráběli lustry do budovy One Hyde Park v Londýně.
„Ve spolupráci s Jaroslavem Proškem jsme také dělali skleněné obrazy pro známý sci-fi film Prometheus a nedávno si společnost HBO pronajala desítky soch od Beránka, Smrčkové i Proška pro natáčení dílů seriálu Duna.“
Crystal Caviar sídlí na dvou místech – v České Lípě a bývalém brownfieldu ve Šluknově. Na zakázku vyrábí lustry, lampy, a sochy, které u nich nejčastěji sami tvoří designoví umělci.
