Osmdesátiletý režisér Martin Scorsese rekonstruuje vraždy osedžských Indiánů, kteří doplatili na své bohatství. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou totiž neukojitelní – a DiCaprio s De Nirem v nich podmaniví jako nikdy. Zase jednou Film!
Mohl by to být prostě ďábel, jenž chladnokrevně využívá důvěry svého okolí, které v něm zloducha nevidí. Anebo jenom nenasytný ňouma, který na dráze zločinu jede jak s hnojem, protože neodhadl svoje schopnosti.
Tak či tak, z válečného veterána Ernesta Burkharta, protagonisty nového filmu Martina Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce, mohla být jednorozměrná figurka. S tak odpudivou postavou by zkrátka jiní tvůrci nedokázali pracovat jemně, aby ji řádně odstínovali – hrůza, na níž očekávaná novinka stojí, se však velmi nenápadně ukrývá právě v nitru tohoto muže.
Scorsese za svoji kariéru s americkým zločinem účtoval už tolikrát, až by se mohlo zdát, že k prohnilosti tamních činovníků nemá víc co ukázat. Možná proto hledal i protipól, jakési srdce svého nového filmu vycházejícího z knihy Davida Granna i skutečného příběhu.
Zlu se tak snaží vzdorovat osedžstí Indiáni, z nichž se na začátku minulého století stali boháči, protože se pod jejich územím v dnešní Oklahomě našla ložiska ropy. Rodinné klany tak najednou začaly obývat honosné vily, kde je obskakovalo bílé služebnictvo. Za okny ale čekali supi a kojoti.
DiCapriův Ernest se po příjezdu na ranč svého strýčka potkává s Mollie, osedžskou dívkou hranou Lily Gladstone, která spolu se svými sestrami a chřadnoucí matkou sedí na haldě dolarů. Přespolní se k nim mohou dostat pouze výhodným sňatkem s těmito původními obyvatelkami.
„Většina Osedžů nežije déle než do padesáti,“ mrká spiklenecky na Ernesta jeho zámožný strýček Hale hraný Robertem De Nirem, jehož ale tato komunita pokládá za jakousi otcovskou figuru, u něhož najde vždycky vlídné slovo. Vždyť starý pán mluví i plynně jejich jazykem!
Scorseseho padouši tu jsou totiž tak trochu z jiného těsta než jeho dřívější ikoničtí antihrdinové jako Henry Hill, Jake LaMotta nebo Jordan Belfort. Jsou tentokrát děsiví ve své obyčejnosti, praktičnosti a bezzásadovosti, což jsou vlastnosti, které je obírají o charisma – to mít totiž nemusí.
Skrze systém služeb a protislužeb spřátelených podržtašků, doktorů i špinavých sígrů stahují kolem původních obyvatel smyčku stále flagrantněji, jako by je ani nemohl nikdo chytit a za rozbíjení celé komunity přivést k zodpovědnosti.
Záměrně sice neříkám, kdo všechny vraždy organizuje, Scorseseho film ale nestojí na nějakých velkých odhaleních konspirací, protože zlo tady příliš skrytě neoperuje, ačkoli dokáže narafičené sebevraždy i fingované krádeže pořádně zpackat.
„Nikdy nepřísahej na své děti, vypadáš pak hloupě,“ kladou tady na srdce Ernestovi, který se na sklonku mohutné, tříapůlhodinové stopáže snad i chce nechat chytit. Sice páchá ohavné činy, ale je také mistr sebeklamu, když se vnitřně přesvědčí, že vztah k Mollie je z onoho řádění nějak „vyňat“. V tom spočívá celá tragédie.
A pro DiCapria také možná jedna z nejlepších rolí za poslední roky, v níž sice nemůže skoro vůbec prodat svoje věčné chlapecké raráškovství, o to víc je však vzrušující, jak v sobě onu hvězdu zapírá a před všemi se plazí.
Dobří jsou tu ale všichni – nejen DiCapriovi spoluhráči De Niro a Gladstone, ale i všechny štábní profese, které z ponurého dramatu pro dospělé za 200 milionů dolarů vložených do banku korporací Apple dělají jeden z nejimerzivnějších filmů roku.
A kdo ví – pro Scorseseho, který se jako osmdesátník pomalu smiřuje se zatahující se oponou své fascinující a plodné kariéry, možná jeden z nejzásadnějších. Aby tenhle dojem stvrdil, vyjde tady na závěr dokonce zpoza kamery. Tahle lidská špína mu totiž asi tentokrát zalezla za nehty poněkud hlouběji.
