Richard Štipl je jedním z nejžádanějších českých umělců současnosti. Jeho figurální plastiky a reliéfy, na nichž se odehrávají niterná osobní dramata i příběhy velkých dějin, je možné vidět hned na několika výstavách v Česku i v Evropě. Kdo je, jak tvoří a co chystá sedmapadesátiletý rodák z Moravy?
Předposlední listopadový týden Richardu Štiplovi začíná půlroční sólová výstava v SIN Gallery, na níž ukazuje nejen skleněné plastiky vytvořené ve spolupráci s dílnou Jiřího Šína, ale také svou další tvorbu včetně velkoformátových obrazů.
Na konci listopadu budou jeho práce zastoupeny na výstavě v budapešťském Art HAB, který funguje pod patronací a nadací největší maďarské banky MBH. A od nového roku také na skupinových výstavách v pražské Ville Pellé a v Alšově jihočeské galerii na Hluboké.
V lednu začne Štiplovi sólová výstava v bratislavské Steinhauser Gallery, s níž úzce spolupracuje; jeho práce tam budou představeny v dialogu s díly Edwarda Muncha. A na jaro se připravuje na velkou výstavu v novém sídle Nadace Driese Van Notena v Benátkách, která odstartuje provoz souběžně s Biennale.
A aby toho nebylo málo, je jeho rozměrná plastika jedním z nejvýraznějších děl nové výstavy Dvojník v GHMP, kam ji vybrala kurátorka Kristýna Jirátová.
„Je to odkaz na římský kalendář a boha Januse, který se váže k lednu – začátku roku a pohledu tam a zpátky,“ vysvětluje umělec. Třímetrový točící se disk se stovkami malých hlaviček, před nímž leží dvoumetrová plastika se dvěma hlavami, které se na sebe dívají, vytvořil Štipl již před devíti lety, ale veřejně je k vidění poprvé.
Byla totiž dosud zazděná na zámku v Jirnech poté, co ji od umělce koupili manželé Lettenmeyerovi. „V té době totiž ještě neměli depozitář, ale museli dílo někam umístit, a tak před ním postavili novou zeď, na niž pověsili několik dalších děl. Nyní se po mnoha letech poprvé dostává na veřejnost,“ říká Štipl.
Princip násobení motivů, především tváří, hlav a figur, zpracovává už pětadvacet let – od doby, kdy poprvé přestoupil z malby na sochu. Tehdy se začal věnovat vlastnímu autoportrétu.
„Vytvářel jsem vizuální deník, který měl zachytit podobu jedince a používal jsem k tomu sebe sama jako model. Tvář jsem znásobil a vetknul do těchto klonů osobní historii i příběh dějin umění,“ vysvětluje Štipl.
Z dějin, filozofie, psychologie i náboženství čerpá sedmapadesátiletý rodák ze Šternberka ve své tvorbě souvisle. Jeho oblíbenými motivy jsou vykotlané hlavy s pohledy dovnitř či nahé figury se současným tetováním, které odrážejí věčná i aktuální témata. Jsou podle něj odrazem vnitřních svárů, které člověk vede sám se sebou.
„U hlav mi jde především o vnímání vnitřní krajiny, kterou každý nosí v sobě. Jsou nositelem nápadů i parafrází na jeskyni, v níž vzniklo umění. Stejně tak ale evokují i Platónovo podobenství o jeskyni, na nějž navazuje třeba i film Matrix. Jde o to, jestli je člověk ochoten vyjít ze svého vnitřního světa a podívat se na věci zvenčí, nebo jej vnímá jen skrze projekci, jaká probíhá i v každodenním životě na telefonu,“ říká umělec.
Jako dítě emigroval Richard Štipl v roce 1979 s rodiči do Kanady. V Torontu vystudoval malbu na Ontario College of Art a deset let poté se věnoval především jí.
„Malba mi už ale přišla příliš přetechnizovaná a měl jsem potřebu přetvořit ji do něčeho haptického. Šlo mi o to, abych zachytil okamžitý impuls momentu do něčeho, co je viditelné hned. A to mě pohltilo,“ vzpomíná Štipl na období přechodu od malby k plastice.
Malbu od té doby již takřka opustil a vrací se k ní jen málokdy. Výjimkou je například série čtyř velkoformátových obrazů, kterou nyní vystavuje v SIN Gallery v Praze. Nejde o figurativní tvorbu, ani autoportréty, jak je u Štipla zvykem: „Je na ní zachyceno spíše pozadí, na kterém by moje bytosti mohly žít, a doplňuje až téměř divadelní vystoupení mých soch.“
Foto Paulina Skavova
Foto Paulina Skavova
Foto Paulina Skavova
Foto Paulina Skavova
Foto Paulina Skavova
Foto Paulina Skavova
Gros výstavy Original Sin s podtitulem Výraz mezi tělem a duší, která v SIN Gallery potrvá až do konce května příštího roku, tkví ale především v přetavení některých Štiplových plastik do skla. Propojení vzniklo skrze Ronyho Plesla, s nímž Štipl vystavoval už v DSC Gallery i v Museu Kampa.
„Poznali jsme se v období covidu, kdy jsme se setkali u známých a začali jsme se přátelit. Já jsem Ronyho vyzval ke spolupráci na výstavě v DSC, on mě postupně propojil i s jeho světem a organicky jsme navázali spolupráci i ve skle,“ vysvětluje Richard Štipl pozadí jeho první zkušenosti se sklem.
Materiálem, s nímž Štipl v posledních zhruba deseti letech pracuje nejčastěji, je nicméně především dřevo, z nějž vyřezává reliéfy a plastiky. Blíže k němu má i díky přesunu z Prahy zpět do rodného Šternberka, kde jsou pro práci se dřevem lepší podmínky.
Foto se svolením Richarda Štipla
„Dřevo je pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Vždy jsem obdivoval středověkou řezbu a sochařství a věděl jsem, že se mu jednou budu chtít věnovat naplno,“ říká Štipl. V začátcích sochařské tvorby ale primárně pracoval s včelím voskem nebo pryskyřicí a odléval sochy i do kovu.
Z Kanady se Štipl začal vracet zpět do Česka (tehdy ještě Československa), od roku 1992. „Vždycky jsem tu nějakou dobu byl, ale po chvíli jsem zjistil, že to tu ještě není ono, a tak jsem se vydal zase do světa. Tak to bylo až do roku 2009, kdy jsem se vrátil již natrvalo,“ říká umělec, jehož díla jsou zastoupena ve významných světových sbírkách a který již od devadesátých let spolupracuje s významnými zahraničními galeriemi.
Vystavoval v mnoha světových metropolích od Curychu přes Istanbul až po Mexico City a působil také jako pedagog v New Yorku i na pražské UMPRUM. „Když jsem překročil čtyřicítku, začal jsem mít potřebu se usadit,“ komentuje návrat zpět do rodného města.
Významnější nabídky na světové výstavy a účast na veletrzích začaly přicházet především v době, kdy už se věnoval plastice. Klíčové bylo pozvání na skupinovou výstavu do New Yorku v roce 2002, díky níž měl pak možnost vytvořit pro další newyorské galerie několik autorských výstav.
Návrat na českou výtvarnou scénu přišel v době, kdy Richard Štipl cítil, že se tu začíná formovat potenciál v podobě zajímavých galerií i aktivních sběratelů. „Dnes už je český trh s uměním na takové úrovni, že v Evropě nemá příliš obdoby. Síť sběratelů je tu velmi bohatá a patří ke světové špičce, stejně jako výtvarná produkce,“ míní umělec, který se na světových veletrzích seznámil s pražskou DSC Gallery, kde měl již tři autorské výstavy.
Považuje ji za bránu na českou výstavní scénu, na níž pak upevnil své místo například na výstavách Decadence Now v Rudolfinu nebo Vanitas v DOX, kam jej přizval kurátor Otto M. Urban.
V poslední době začal Richard Štipl úzce spolupracovat s bratislavskou galerií Steinhauser. „S galeristou Patrikem Steinhauserem si rozumíme i proto, že také jako dítě s rodiči za totality emigroval. Jeho otec hrál basketbal za československý národní tým a po jednom zápase zůstali v západním Německu, kde pak vyrůstal. Má podobné zkušenosti i zajímavé kontakty na zahraniční scénu,“ říká Štipl.
Foto Richard Štipl
Foto Richard Štipl
Foto Richard Štipl
V současné době společně připravují výstavu, která propojí jeho nová díla s obrazy Edwarda Muncha, zapůjčenými ze soukromých zahraničních sbírek. Začne v lednu v Bratislavě pod názvem Take my shadow, give me love a kurátorovat ji bude Zsofi Máté z Ludwig Musea v Budapešti.
„Nechtěl jsem tvořit parafráze na Munchovo dílo, ale ani příliš navazovat na svou předchozí tvorbu. Nebude tam proto příliš figurace, ale spíše příroda a krajina, znázorněná v dřevěném reliéfu,“ říká Štipl s tím, že reliéf je pro něj ideální tvůrčí polohou na pomezí malby a sochy. „Vyhovuje mi asi nejvíc, protože tam můžu propojit své zkušenosti jak z malby, tak ze sochy a dát jim novou tvář,“ dodává.
Patrik Steinhauser pomáhá Richardu Štiplovi také s přípravou na významnou výstavu v Benátkách pro Nadaci Driese Van Notena, jejíž sídlo a galerie právě vzniká v paláci Pisani Moretta na Gran Canalu. Propojení se známým belgickým módním návrhářem vzniklo asi před pěti lety díky šperkaři Alanu Crocettimu.
„Je to autor italského původu narozený v Brazílii, studoval v Londýně, tvoří v Portu a dnes žije v Paříži. Vytváří vlastní kolekce šperků, které nosí celebrity jako Billie Eilish, Kim Kardashian, Lady Gaga, Dua Lipa, Katy Perry nebo Andrew Scott,“ přibližuje Štipl background umělce, který jej v době covidu oslovil přes Instagram s projektem pro nově vznikající showroom Driese Van Notena v Los Angeles.
„Přijel za mnou do Prahy a vytvořili jsme kolekci hlav a rukou, na které jsme potom zavěsili jeho šperky,“ vysvětluje Štipl background tohoto propojení. Do Benátek Dries Van Noten usídlil svou Nadaci, jíž se rozhodl věnovat poté, co prodal firmu a síť obchodů. Má se věnovat nejen umění, ale i designu; módnímu návrhářství, šperkařství, sklářství, práci se dřevem a dalším řemeslům oslavujícím lidskou zručnost.
Štipl nyní vytváří díla na první výstavu, která na jaře palác otevře a kde se představí například také Steven Shearer (zastupovaný galerií David Zwirner), Peter Buggenhout z galerie Axel Vervoordt nebo značka Comme des Garcons.
Ještě před touto mezinárodní událostí ale přizvala Štipla kurátorka Martina Vítková na skupinovou výstavu do Villy Pellé, která se bude konat v lednu. Jeho skleněné sochy budou v tu dobu zastoupeny také na připravované skupinové výstavě skla v „Alšovce“ na Hluboké.
S prací Richarda Štipla je možné setkat se i v exteriéru; zeď pražského obchodního centra Šestka zdobí jeho rozsáhlé sousoší Procesí, které tvoří siluety postav kráčejících v průvodu vypálené do kovových desek. A pro manžele Lettenmeyerovy vytvořil do zámeckého parku v Jirnech rozměrnou bronzovou plastiku vykotlané hlavy, která stojí na pětimetrových kovových nohách.
Občas Richard Štipl společně tvoří s Josefem Zlamalem, s nímž také již mnohokrát vystavoval a který se nyní více věnuje tvorbě do veřejného prostoru. A na rok 2027 připravuje výstavu do kroměřížské galerie Pekelné sáně.
