Tohle jsou nejzajímavější české architektky. Mají výrazný rukopis, mění veřejný prostor a sbírají za svou práci mezinárodní ceny. A to všechno se děje i přesto, že nepracují na obřích projektech, které jsou stále doménou jejich mužských kolegů.
Bude mezi nimi další Eva Jiřičná, Alena Šrámková, Růžena Žertová nebo Věra Machoninová? Možná. Ale už teď je jasné, že nyní dozrála generace žen, které dokážou zanechat v kontextu české i mezinárodní architektury znatelnou stopu.
Čím to ale je, že architektek pracujících na opravdu kolosálních projektech je stále méně než jejich mužských kolegů? „Absolventek v oboru architektura je u nás víc než polovina. Ale jejich zastoupení na prestižních pozicích tak vysoké není,“ vysvětluje historička architektury Klára Brůhová.
Je jednou ze zakladatelek projektu Ženy v architektuře, který mapuje aktivity žen na poli architektury v letech 1945 až 2000. Brůhová se domnívá, že stále mylně oceňujeme jednotlivce, maximálně dvojici architektů, kteří typicky stojí v čele architektonické kanceláře.
„Tím podle mě posilujeme přetrvávající pojetí architektury jako díla individuálních géniů. Naprostá většina projektů ale vzniká ve spolupráci,“ naráží na fakt, že mnoho architektek pracuje právě v takových týmech, ale zůstávají v pozadí.
Které z českých architektek mladší generace jsou však natolik výrazné, že dokážou stát samy o sobě?
