Jazz. Kdysi hudba bouřlivých dvacátých let a jména jako Frank Sinatra, Louis Armstrong nebo Duke Ellington. Dnes žánr, který prožívá skutečnou renesanci díky nové generaci umělců i digitálním trendům. Zatímco si pevně zachovává své historické kořeny, megastars jako Kendrick Lamar nebo Frank Ocean mu dodávají nový rozměr skrze hip-hop, elektroniku nebo globální rytmy. Kdo jsou jeho naděje v Česku?
Návrat jazzu nelze přehlédnout – a není třeba se dívat jen na hudební scénu. Už dávno nejde pouze o potemnělé kluby a vinylové desky sběratelů. Mladé generace objevují jazz v novém kontextu – na TikToku, v lo-fi estetice i v módních trendech.
Podle loňské analýzy Pinterestu právě tento žánr v nejbližších letech nahradí taneční hudbu v playlistu mileniálů i Gen Z. Zkrátka – jazz je zpět. A je všude.
Ani Česko nezůstává pozadu. Jazz je tu fenoménem už desítky let – od undergroundových klubů až po legendární saxofonové vystoupení Billa Clintona v Reduta Jazz Club v roce 1994.
Současná generace českých talentů staví na odkazu osobností jako Emil Viklický, Jiří Stivín, Jana Koubková nebo Ondřej Pivec, ale zároveň dává žánru mezinárodní přesah. Kdo jsou mladé naděje českého jazzu? A jak rezonuje někdejší soundtrack dvacátého století v současném světě?
Jan Pudlák
Foto se svolením Jana Pudláka
Pokud jste se byť jen letmo mihli domácí jazzovou scénou, jménu Jan Pudlák jste nemohli uniknout. Talentovaný pianista je na pražských pódiích jako doma a objevuje se v rámci hned několika hudebních seskupení.
Společně se svojí sestrou, kontrabasistkou a skladatelkou Klárou Pudlákovou a bubeníkem Jakubem Švejnarem před třemi lety založil trio Pudlax. V jejich hře najdete prvky volné improvizace, jazzových idiomů i kompozičních technik dvacátého století. A loni jim u labelu Ma Records vyšla debutová deska s názvem 11 mg.
„Jazz máme v rodině. Náš táta hrál jazz, když byl mladý, a vedl nás k tomu už od dětství,“ vzpomíná Pudlák. Odkazuje přitom na svého otce, skladatele a pedagoga Miroslava Pudláka. Hudbu mají v krvi doslova po generace: dědečkem sourozenců byl legendární skladatel Marek Kopelent.
S Klárou prý hrají odjakživa, ale k systematičtější spolupráci na vlastním repertoáru se dostali až za covidu v roce 2020. Už předtím vystupovali dohromady v různých formacích, především v projektu Uthando. Sedmičlenná kapela se představila na prestižních pódiích – objevili se třeba na festivalu Pražské jaro nebo v Českém centru Paříž. A rámci soutěže Mládí ladí jazz získali cenu Jazz Fruit.
Kromě toho je Jan už téměř devět let součástí kapely Tonyi Graves – nedávno s ní vystoupil například na Colours of Ostrava. Naživo ho můžete pravidelně vidět v divadelním představení Frankenstein v Divadle Komedie.
Společně s Ianem Mikyskou se občas podílí na cyklu Němý film a živá hudba v Edison Filmhub, kde speciální projekce často zapomenutých filmových titulů doprovází živou hudbou.
Se sestrou Klárou také působí v Prague Music Performance Orchestra, jež sdružuje pražskou improvizační scénu pod záštitou festivalu Prague Music Performance. Předloni se blýskli třeba unikátní interpretací freejazzové opery Trillium X legendárního amerického skladatele Anthonyho Braxtona. Její provedení trvalo s přestávkami úctyhodných šest hodin.
Kateřina Hošková
Foto Pavel Doubek
Kateřina Hošková si momentálně plní jeden ze svých snů ve francouzské metropoli, kde studuje jazzovou kytaru na Pařížské konzervatoři. „Škola má velmi vysokou úroveň, všichni jsou tady nesmírně dobří. To mě motivuje a posouvá,“ říká Kateřina.
Byť je ve městě nad Seinou sotva pár měsíců, stihla tu už založit kvartet a odehrát s ním koncerty, včetně vystoupení v oblíbeném klubu La Gare / Le Gore. Její koncertní život se nicméně podobá jedné velké jam session nezávisle na tom, kde zrovna působí.
Pražská scéna jí nadále zůstává blízká. Její kariéra začala na VOŠ Jaroslava Ježka, nyní se plně věnuje studiu na pražské HAMU. A po večerech ji s kytarou na rameni pravděpodobně najdete v některém z místních jazzových klubů jako U Malého Glena nebo v Jazzdocku.
Jako své první vzory Hošková uvádí jazzové legendy, jako je Charlie Parker nebo Wes Montgomery, ze současných hudebníků jí imponuje například Bill Frisell nebo Tom Ollendorff.
V Praze je známá především díky Kateřina Hošková Trio, kde s kontrabasistou Martinem Gerlou a bubeníkem Ladislavem Ničem tvoří sehranou sestavu, která se zrodila během nočních jamů i školních dní.
Jaké má plány do budoucna? „Chtěla bych cestovat, hrát a tvořit. Jazz je pro mě komunikace, interakce, radost a svoboda. Zní to jako klišé, ale přesně tak to vnímám,“ říká.
Daniel Bulatkin
Foto Daniela Slezáková
Vycházející hvězda českého jazzu. Jeden z nejmladších českých jazzmanů. Výjimečný talent, jež do místních klubů přináší potřebnou dávku globální perspektivy. Jméno pianisty a skladatele Daniela Bulatkina se na domácí jazzové scéně skloňuje už delší dobu. A věští se mu hvězdná budoucnost.
Absolvent prestižní hudební školy Codarts v Rotterdamu nyní profesně pendluje mezi Holandskem a Českem, ale kalendář má pětadvacetiletý umělec nabitý jako málokdo. Jen letos ho čeká několik koncertních turné po Evropě i měsíční pobyt ve Spojených státech.
Mezi jeho vzory patří legendy jako Oscar Peterson, Bill Evans nebo Herbie Hancock, ale inspiraci nachází i mimo klavír.
„Fascinují mě izraelští hudebníci jako Shai Maestro nebo Omer Klein, jejichž jazz má blízkovýchodní nádech. Miluju brazilskou hudbu a hodně mě ovlivnila i spolupráce se světoznámými bubeníky,“ dodává. Kromě toho se věnuje i hudební dramaturgii a promotérství.
V rámci projektu Herak/Bulatkin „Elysium“ vystoupil loni v rámci Roku české hudby na prestižních festivalech v Tbilisi, Jeruzalémě, Budapešti nebo největším korejském svátku jazzu Jarasum.
„Ohlasy byly naprosto úžasné. Už hledáme cesty, jak se sem vrátit,“ vzpomíná. Mezitím se letos na přelomu února a března vydávají na turné po Holandsku a Velké Británii. Posléze mají v plánu se zavřít ve studiu a natočit debutové album.
Danielova skladatelská tvorba také zaznamenává ohlasy. „The Simple Things“, na níž hostuje kanadský saxofonista Seamus Blake, loni získala cenu OSA za nejlepší českou jazzovou kompozici. Spoluautorsky se Daniel podílel i na novém albu britsko-izraelského saxofonisty Gilada Atzmona, které silně odkazuje ke tvorbě Johna Coltrana a které slavnostně pokřtí letos na jaře v pražském Reduta Jazz Clubu.
„Reflektuje zdánlivě nestabilní situaci ve světě i nostalgickou touhu ke starým časům jazzu a hudby obecně,“ vysvětluje hudebník. Natočilo se prý za půl dne, v jediné místnosti a prakticky bez editace – tak, jak se to dělalo v padesátých a šedesátých letech.
