Jan Korselt tak jako spousta jiných lidí dlouho snil, že změní svůj život. A začne dělat práci, která ho baví ze všeho nejvíc. Na rozdíl od mnoha ostatních to ale opravdu udělal. Odešel z tiskové agentury a založil pivovar.
Nad nápadem otevření vlastního minipivovaru jsme s kamarády strávili desítky hospodských večerů, ale dlouhá léta jsem si myslel, že to je jen pivní tlachání. Regionální pivovary ještě před několika lety spíše zanikaly nebo se sjednocovaly do nadnárodních skupin. Už tehdy jsme ale rádi objížděli průkopnické, nově vznikající české hospodské pivovary a obdivovali nová, skvělá nefiltrovaná piva.
Sám jsem nápadem na vlastní byznys zpočátku moc nadšený nebyl. Měl jsem za sebou neúspěšný podnikatelský pokus ze studentských let. Tehdy jsem zaměstnal několik přátel a rozvážel pivo a nealkoholické nápoje z obchodních řetězců do menších prodejen. Původně dobrý nápad se poněkud zvrtl, s byznysem jsem přestal a našel si zaměstnání ve zpravodajské agentuře. Pestrá práce novináře v Reuters mě bavila a jediná „podnikatelská“ činnost, která mi zůstala, bylo hraní s poloamatérskou kapelou za občasný honorář.
Zhruba před deseti lety jsme na výpravách za dobrým pivem narazili na sládka a všeuměla Františka Richtera, provozovatele Pivovaru u Bulovky. Okamžitě nás nadchl svým vyprávěním o pivu, dobrém jídle a vlastnoručně vyráběných kořalkách. Jakožto fanoušek starého blues a rock’n’rollu nás hostil s mou tehdejší kapelou. A páteční večírky na Bulovce s lidmi tančícími na stolech patřily k tomu nejpříjemnějšímu z mé hudební dráhy.
S Františkem Richterem jsme se brzy spřátelili. Když jsme po letech zjistili, že už můžeme v několika lidech – z různých oborů jako novinařina, právo a finance – dát dohromady nějaké peníze z úspor, začaly se věci hýbat.
Nejprve jsme dva roky objížděli rozpadlé statky za Prahou, zrušené pivovary a zpustlé zámečky, často s naivními představami o tom, co by taková rekonstrukce znamenala. Od začátku jsme ale věděli, že moc peněz nemáme. A banky ani neznámé podílníky či věřitele jsme mezi sebe nechtěli.
Všechny peníze jsme dali ze svého. Je nás teď deset společníků, z toho jsme tři hlavní, já mám podíl 19 procent. Peníze z dědictví, které původně měly být na byt, jsou teď v pivovaru.
Volba bývalé spilky Vinohradského pivovaru byla další shoda náhod. Navštívili jsme se sládkem Františkem Richterem už asi padesátý objekt – a opět se ukázal pro náš záměr jako nevhodný. Ale cestou pražskou Korunní ulicí František mimochodem zmínil, že má v pronájmu část vyhořelého Vinohradského pivovaru, kde provozuje hudební klub. Po jedné prohlídce bylo rozhodnuto – a Franta Richter (na titulní fotce článku stojí vlevo) se stal naším společníkem.
Když jsem na konci loňského prosince naposledy zavíral dveře kanceláře Reuters na Václavském náměstí, nebyl to žádný šok, protože to rozhodnutí ve mně několik let zrálo. Věděl jsem, že jdu do rizika, že se může stát leccos. Strach jsem neměl. Se ženou jsme o všem dlouho mluvili, a nakonec byl ten rozhodující krok vlastně snadný.
Během posledních deseti měsíců jsem na stesky po minulosti neměl čas. Užíváme si. Třeba výpravu do Německa pro starou pivovarskou technologii, což obnášelo rozebrání střechy zrušeného pivovaru a přenesení varny a dalších zařízení jeřábem na tři velká nákladní auta.
Po desíti měsících práce jsme na konci, první pivo kvasí ve spilce a před pár dny jsme otevřeli pro veřejnost.
Vinohradský pivovar byl založen v roce 1893, v roce 2000 vyhořel. Majitelé ho letos obnovili a chtějí vařit 5-6 tisíc hektolitrů sudového piva za rok. Najdete ho nedaleko zastávky tramvaje Orionka na pražských Vinohradech.
