Česká snowboardistka Šárka Pančochová na sebe během posledních dvou zimních olympiád strhla pozornost. Před čtyřmi lety v Soči kvůli tomu, že měla velkou naději dosáhnout na medaili, kterou jí zhatil hrozivě vypadající pád. Letos v Jižní Koreji chtěla dokázat, že mezi světovou špičku opravdu patří, jenže během přípravy musela řešit zdravotní problémy, a nedostala se tak do stoprocentní pohody ani formy. Co se stalo a co si z této zkušenosti odnesla? Přečtěte si její zpověď.
Těsně před koncem loňské sezony jsem si vyhodila obě ramena. Podařilo se mi přetrhnout labrum, což je fakticky meniskus ramene. Kromě svalu tam není nic, co by drželo rameno pohromadě. Kloub vypadává z pouzdra a prostě nedrží. Snažila jsem se s tím fungovat normálně, ale nešlo to. Jediným východiskem byla operace. Operace obou ramen.
Ze začátku jsem viděla jen zákrok a strašně dlouhou rehabilitaci. Chtěla jsem se co nejdřív vrátit do tréninku, na snowboard a do přípravy na olympiádu. Závodně jezdím už nějakých deset jedenáct let, ale olympijská medaile je něco, co mi pořád ještě chybí. Proto jsem na to šla hrozně hr. Dokonce jsem chtěla, aby mi obě ramena operovali zároveň.
Vůbec mi nedošlo, jak moc by to bylo na prd. Kdyby mi operace udělali naráz, ani bych si nemohla dojít na záchod. Tak jsem přistoupila na to, aby doktoři nejprve vzali jedno a za pět týdnů druhé rameno.
Sportovci nejsou roboti a po zranění se jejich tělo dává do pořádku stejně jako tělo kohokoli jiného. Zbytečným urychlováním se ničemu nepomůže. Jediné, co je možné udělat, je obklopit se těmi správnými lidmi a dát do všeho 100 procent.
Našla jsem si fyzioterapeuta Jakuba Kmeťka a začala k němu chodit pětkrát týdně. Byla jsem prostě smířená s tím, že na sníh a prkno se dostanu, až budu zdravá. Tohle myšlení mi dost pomohlo.
Tři měsíce jsem byla v Praze, kde jsem předtím nikdy tolik času nestrávila. Leckomu by asi dlouhá doba v cizím prostředí strávená rehabilitací po těžkém zákroku mohla připadat jako fyzicky i psychicky dost náročné období. Já jsem na něj ale byla připravená.
Od kamaráda jsem měla pronajatý moc pěkný byt v Holešovicích. Ráno jsem si vstala, na balkoně chvíli meditovala a vyrazila na fyzioterapii. Jinak jsem moc nikam nechodila. Četla jsem knížky a žila jako samotář. Trochu překvapivě mě to bavilo. Myslím, že mi ty tři měsíce mentálně pomohly do sportu i do života.
Navíc to pro mě nebyla nezvykle dlouhá doba bez snowboardu, snažím se odpočívat podobný čas každé léto. Když jsem se pak mohla vrátit na sníh, musela jsem si znovu zvykat na to, že se nemusím bát spadnout. Protože u snowboardingu se prostě padá.
A když se bojíte dát si pod sebe ruce, nejste si jistá. V našem sportu dělá podle mě 50 procent hlava a 50 procent tělo. I proto jsem se dokázala po zranění, které vypadalo, že mi může zničit sen o olympiádě, vrátit v pořádku do tréninku, a ještě odjet dva kvalifikační závody.
Všechno je nějaká zkušenost a i ze zranění se dá naučit spousta užitečných věcí. Za mě je důležité dát rehabilitaci 100 procent, abych si pak neříkala „co kdyby“. A pak se můžu vrátit k tomu, co mě baví nejvíc, v nejkratší možné době. Protože snowboarding je pro mě ta nejlepší pohybová meditace.
Foto: Red Bull
