Když na Zikmundov vyrazíte poprvé, po odbočení z hlavní silnice budete mít chvíli pocit, že jste se ztratili, a možná se pak na okamžik ztratíte znovu při procházce v tamějších lesích. Nepanikařte. Užijte si to, protože můžete.
Na Zikmundov se utíká schovat. Utéct od ruchu kanceláře, města a vlastně celého rušného světa. Tady se s vypnutím motoru auta a zavřením jeho dveří na nádvoří statku s někdejší hájenkou ze sedmnáctého století otevírá prostor pro život, který je pomalejší, tišší, chutnější.
Prostor obklopený Slováckem, jeho pastvinami a hlubokými chřibskými lesy. Je skoro jedno, kdy na Zikmundov přijedete. Velmi pravděpodobně budete na parkovišti butikového hotelu s pokoji rozhozenými ve dvou budovách sami. I když je plno, víc než dvacet hostů tady není.
A navíc se moc nepotkáte, protože jsou rozptýlení po celém areálu plném míst k relaxování, čtení a popíjení. Také proto nehledejte recepci, běžte do velké budovy, do dveří, které vám pocitově přijdou jako ty hlavní. Nejspíš se nespletete. A nelekejte se, ani když po pár krocích vejdete do kuchyně, kde kuchař bude zrovna chystat jídlo na večer.
Co v článku ještě zazní?
- Proč na Zikmundově hostům nedávají menu?
- Co do chřibských lesů doputovalo od Karla Rodena?
- Jak blízko rozpálené huti vás pustí mistři místní sklárny?
