Rok se s rokem sešel a máme tady další bizarní sci-fi o lidech, kteří koukají do hvězd tak dlouho, až tam něco uvidí.
Loni jsme tu v podobnou dobu měli film Nene, v němž přílišná zvědavost a hlad po mimozemském spektáklu doslova zabíjela, letos je tady Asteroid City, v němž je návštěva z hvězd mnohem stydlivější. Bázlivější. Půvabnější. A její přílet očividně netvoří nákladné CGI, spíš upomíná na praktické efekty s miniaturami.
Asteroid City totiž natočil Wes Anderson, což samozřejmě poznáte už po několika vteřinách, v nichž se opět s pedantskou přesností katalogizují záběry, lidi i předměty, tentokrát v americkém pouštím zapadákově padesátých let, kde kromě bistra, autoopravny, několika chatek a nedostavěného dálničního přivaděče nic není.
V recenzích se píše, že zdejší atmosféra připomíná westerny, béčkové sci-fi i Twilight Zone, mně se z nějakého důvodu neustále vybavovala Kardanová Lhota z pixarovky Auta. Pardon.
I do Asteroid City zamíří hosté odjinud, konkrétně nadané děti, vynálezci a „vesmírní kadeti“, které na soutěž doprovázejí jejich více či méně apatičtí rodiče, z nichž jsou patrně nejvýraznější válečný fotograf August Steenbeck (Jason Schwartzmann) a filmová hvězda Midge Campbellová (Scarlett Johansson).
On svým dětem ještě neřekl, že jejich matka zemřela, ona se zase raději ztrácí ve svých rolích. Jejich chatky jsou hned vedle sebe.
V tuhle chvíli (správně) očekáváte klasické andersonovské defilé švihlých postaviček s různě dysfunkčními vztahy, které hraje nestoudné množství hollywoodských hvězd, možná si i představujete i trajektorie, v nichž se pohybují, nebo předměty, s nimiž interagují. Střih, umístění kamery, hudbu.
A nelze se vám divit – Anderson nyní díky virálnímu trendu čelí znovu posměchu, že je jeho styl tak rozpoznatelný, až se zdá dokonale napodobitelným. A to už je nepřesné.
Už od prvních minut s příjezdem vlaku do městečka vás totiž praští do očí řemeslná finesa, s níž se Andersonův svět vyjevuje a která v naší době inflace a přetlaku audiovizuálních obsahů replikovatelná jednoduše není, protože je v ní pořád cítit lidský zaťatý a paličatý faktor. A ten se někdy také mýlí, což je skvělé – a shodou okolností přiléhající i k Asteroid City.
Dění v městečku, kolem nějž vybuchují atomové hřiby, dosedají do něj vesmírné talíře a v automatech u benzínky se podávají koktejly, totiž má být barevným záznamem divadelní hry, již v černobílém New Yorku zkoušejí herci s režisérem.
Najednou tak vidíme, jak se potkal autor hry s představitelem Augusta nebo že Augustova mrtvá žena měla mít původnější větší roli, jak oznamuje její představitelka Margot Robbie.
Tenhle film ve filmu sice není tak otravně „meta“, jak zní, přesto se do divadelních útrob nelze ponořit s takovou lehkostí jako třeba do redakce podivínů v předchozí režisérově Francouzské depeši.
Zvlášť když se nedaří vykřesat skutečné vzrušení z milostných a vesmírných dobrodružství ani přímo v městečku Asteroid City, které nedokáže zlidštit dokonce ani dědeček v podání Toma Hankse. Uznale pokyvujete hlavou, ale strašně se nudíte.
Možná je to i tím, že Anderson tentokrát pokládá ty největší existenciální otázky o smyslu života i našich rolích v něm, na které se nám často nechce odpovídat, protože je to nepříjemné a odpověď nemusí být vůbec hezká. Jeden z herců v jednu chvíli protestuje, že vůbec nepobírá smysl oné divadelní hry. Dozví se, že je to jedno, že má hlavně pořád hrát a pokusit se ten příběh dovyprávět. Tentokrát u toho ale my ostatní být úplně nemusíme.
