Jedna z nejpopulárnějších hororových ság se vrací s desátým příspěvkem, který potěší zejména skalní fanoušky, ale je otevřený i nově příchozím divákům. Spíš než strach vyvolává zhnusení a šok, který kombinuje méně zdárně s rádoby emotivním příběhem úhlavního vraha.
Když v roce 2004 mělo premiéru první Saw na festivalu nezávislých filmů v Sundance, málokdo mohl tušit, že se právě rozjíždí jedna z komerčně nejúspěšnějších hororových sérií všech dob.
Po nadšeném ohlasu diváků, kteří v levném snímku viděli nejen nevídaně kruté násilí, ale tehdy také lehce filozofickou rozpravu o moralitě s podobenstvím očistce, se filmu chopilo studio Lionsgate. A udělalo z jedničky jeden z největších hitů toho roku.
Jednoduchá premisa se opírala zejména o špinavý, trashový vizuál a radikální děs, který vycházel z toho, že si každý divák mohl představit, jak by se v takové situaci octl, a co by v ní, proboha, dělal.
Dva muži se probudí v jakémsi sklepení, mezi nimi leží mrtvola, a krom toho, že si nic nepamatují, což v nich vyvolává paranoii, k nim přicházejí nahrávky, ze kterých se dozvídají, co mají dál dělat, aby přežili.
A že dřív nebo později budou muset jeden druhého zabít. Ocitli se v područí sadistického vraha Jigsawa, který s nimi komunikuje skrz dnes kultovní panenku se jménem Billy (v oslovení ale přímo nikdy nezazní, tak ho nazývají tvůrci).
Ze začínajícího režiséra Jamese Wana se stala ze dne na den Hollywoodem vyhledávaná hvězda, kterou v následujících letech stvrdil nejen dalšími úspěšnými horory, jakými byly série Insidious a V zajetí démonů, ale také pokračováním Rychle a zběsile nebo z ranku komiksů prvním Aquamanem.
Po neuvěřitelném komerčním úspěchu jedničky se však Wan vzdal natáčení dalších dílů a jako tvůrce pomáhal pouze s prvním pokračováním.
„Rád říkám, že jsem natočil jenom takovou pilotní epizodu. Co bylo dál, to není v mých rukách. Bez Saw bych ale neměl kariéru,“ řekl.
V rozhovoru z roku 2011 pro deník The Guardian se od dalších pokračování nepřímo distancoval, když adresoval, jak se nové díly staly pro mnohé diváky pouhou „mučící uchylárnou“, tedy v angličtině takzvaným „torture pornem“.
Wan údajně odvyprávěl příběh, který chtěl, a to, co se děje dál, nechává na jiných tvůrcích. Značka se do jisté míry v průběhu let vyčerpala, ale zájem diváků nikoli, a tak přicházely další a další variace (včetně 3D verze, která naskočila na tehdejší trend, dnes rychle mizející).
A série Saw se stala bytostně spojenou s brutálním násilím, odřezanými končetinami, mučením a vůbec nejhrůznějšími výjevy sebepoškozování, jaké kdy kino plátna (alespoň v hlavním proudu) viděla.
Určité vysvětlení, proč k tomuto mučení dochází, pochází ze zvrácené hlavy titulního vraha Jigsawa, který takto trestá lidi, o kterých si myslí, že si neváží svého života. Nebo v něm přímo konají zlo.
Takové sadista uvrhává do sofistikovaných pastí, ve kterých si musejí v časovém limitu zlámat nebo odřezat končetiny, aby se zachránili a prokázali mu vůli k životu. Pokud uspějí, jejich rány klidně ošetří, nebo je pošle do nemocnice.
Jigsaw je samozvaným strážcem morálky, ale míra extrémní krutosti, se kterou své oběti trestá a často důsledkem toho usmrcuje, je tak velká, že by snad nikdo jeho rádoby filozofickým obhajobám nemohl uvěřit.
Přesto se takoví na internetu najdou. Série se totiž divákům v průběhu dalších dílů snažila oběti ukázat v co nejhorším světle, a tak ve své zvrácené filozofii naznačit, že si to ti lidé zaslouží. Alespoň v rámci žánrové nadsázky. Postupně čím dál víc stoupala brutalita až na hranici s brakem a úplnou parodií a na jakoukoli logiku vyprávění se úplně rezignovalo.
Nejinak je tomu u posledního, teď již desátého dílu, kde je od začátku důležité nechat racionální přemýšlení za dveřmi kinosálu, protože logické díry ve scénáři se tvůrci ani nesnaží zakrývat. Spíš na ně s radostí upozorňují.
Saw X se ale dočkalo po posledních nezdarech spíše kladného přijetí kritiků a přímo výborného hodnocení od diváků a i jeho návštěvnost v kinech je víc než slušná.
Může za to do jisté míry návrat ke kořenům série a takzvaný fan service, který je u pokračování zavedených značek čím dál častější. Tedy pomrkávání po fanoušcích, narážky na staré díly a znovuobjevení oblíbených postav.
V tom je desítka přeborová od samého začátku, kdy se hned v prvním záběru po letech zjeví John Kramer, tedy civilní podoba vraha Jigsawa. A z plátna už v podstatě nesleze. Jednaosmdesátiletý Tobin Bell tu hraje umírajícího muže s rakovinou mozku v pokročilém stadiu, kterému zbývají poslední měsíce života.
Saw X tak jde ve šlépějích jiných hororových franšíz, ve kterých se s postupem dílů stává titulní vrah hlavním hrdinou. Tvůrcům totiž dojde, že diváky fascinuje mnohem víc než anonymní tváře obětí, které zabijí.
Celá první třetina filmu je sladkobolným dramatem o muži, kterému nezbývá mnoho času. Zajímavá je jen proto, že v nás vyvolává rozporuplné pocity lítosti k někomu, kdo způsobil bolest tolika jiným.
Kramer se rozhodne pro experimentální léčbu v lékařském zařízení skrytém někde v Mexiku (nechybí zde ani kontroverzní, žlutý filtr, který filmaři používají jako klišé, aby zdůraznili exotické horko).
Nakonec se ale ukáže v až legračně dramatickém zvratu, že je to celé podvrh, který má za cíl vymámit ze zoufalých nemocných peníze.
A rozjedou se až takřka v polovině pro Saw typická jatka, kdy si Kramer ve spolupráci s Amandou (Shawnee Smith), svou první obětí a dnes spolupachatelkou, postupně najde všechny, kteří za podvodem stojí a v mexické opuštěné továrně z nich vymučí duši.
Amanda se vrací poprvé od roku 2009 a Smith si své přehnané hraní užívá od začátku do konce. Její přítomnost potěší zaryté fandy a udělá svým humorem zážitek snesitelnější i pro nováčky.
V průběhu stopáže film položí morální otázky a vybízí diváky ke smutku za umírajícího Kramera. Zároveň zve spolu s ním k úvahám o smrti a odkazu, ale nic z toho ve skutečnosti moc nefunguje a mnohem spíš jde o záminky k bezbřehé brutalitě, ke které ve druhé půlce dojde.
Objeví se důmyslné pasti, které jdou z hlediska hororu tak daleko, jak to jen jde: včetně operace mozku na sobě samém a kůži spalující radiace či topení se v krvi. Jestli je cokoli z toho realistické, to tu vůbec nehraje roli.
Mnohem spíš jde o spektákl a přehlídku nechutností, které si tentokrát neberou žádné servítky. Stejně tak jako brakové flashbacky na události, které se staly před pěti minutami: pro sérii dnes už ikonické.
Pro nově příchozí se jedná o ideální vstup do série, protože tu je vše tak polopaticky vysvětleno, že se v tom nedá ztratit. Pro skalní fanoušky jde o ideální návrat milované značky, která pomrkává sem a tam s referencemi na staré díly, a navíc dovysvětluje Jigsawův příběh.
V jakýchkoli pokusech o hloubku nebo emoci Saw X selhává neuvěřitelně a v rádoby chytráckém finále, které nedává žádný smysl, vyloženě irituje.
Nehledě na to, že na film, co se snaží být sebereflexivní aspoň humorem, nijak nereflektuje socioekonomický aspekt obětí vraha ani jeho pokrytectví.
Pokud ale přistoupíme na to, že je to čirá, zvrácená zábava, která vrství složitější témata (farmaceutický průmysl, závislost, internetové podvody, vyrovnávání se smrtí, vykořisťování) jen jako pouhou záminku pro další jinak neopodstatnitelný krvák, jde zatím o jeden z lepších podzimních hitů.
Jestli vás ale dosavadní recenze přesvědčily zkusit si návštěvu kina, přestože normálně takhle surovým snímkům neholdujete, určitě můžete tento epos vynechat. V porovnání s jinými současnými horory s přesahem krom řezničiny moc jiného nenabízí, i když se o to naoko snaží.
