Současné vzdělávání se zaměřuje na fakta, modely a metody. Tyto však začínají být umělou inteligencí automatizované a aby výuka v budoucnosti obstála, měla by se podle odborníka na vzdělávání Juraje Hromkoviče výrazně změnit a zaměřit například na rozvíjení tvořivosti.
Profesor na curyšské Spolkové vysoké technické škole konstatuje, že lidstvo je stále efektivnější a stihne více věcí za méně námahy. Dokážeme se o sebe existenčně postarat v kratším čase než kdykoli předtím a máme také volný prostor, abychom se rozvíjeli a byli tvůrčí.
Dokážeme ho ale využít? Dříve převládalo myšlení, že čím rychleji a lépe se člověk naučí složitou činnost, tím je uznávanější a žádanější – a výuka ve škole se na to orientovala. „Tento druh expertizy je však sněhem minulé zimy,“ tvrdí Hromkovič.
„Ve škole je třeba soustředit se na podporu růstu člověka v rozměrech, ve kterých předčí technologii,“ upozorňuje profesor, který na evropské úrovni pracuje na dlouhodobých výzkumech se stovkami žáků a sestavuje učební plány.
V budoucnu bude třeba, abychom uměli originálně konat v nových situacích a trénovat na to své schopnosti a dovednosti. Společně s Jurajem Hromkovičem jsme proto sestavili deset tipů, jak se úspěšně vzdělávat v konkurenci AI.
1. Hledání řešení, ne výsledků
Měli bychom se vrátit k tomu, jak lidé v minulosti dosahovali cílů, které si vytyčili. Nestudovat však pouze objevy – důležitější je proces, který za nimi byl.
„Nesoustřeďme se při výuce na zprostředkování hotových produktů vědy: faktů, teorií, metod. Soustřeďme se na procesy jejich tvorby,“ nabádá Hromkovič, abychom se učili objevovat, poznávat a analyzovat.
2. Jasné učební postupy
Výuka ve škole nesmí být tajemstvím odehrávajícím se za zavřenými dveřmi. Každý, kdo se podílí na výchově dítěte, musí mít právo nahlédnout, jak škola učí. Učební prostředí by mělo být transparentní a učebnice koncipovány tak, aby se z nich žáci dokázali učit i samostatně.
3. Různorodost
„Základem úspěšné evoluce je různorodost. Když všichni dělají to samé, nemůžeme mluvit o vývoji,“ tvrdí Hromkovič. Jestli chceme zaručit kvalitu vzdělávacího systému, musíme podle něj různorodost podporovat. Škola tedy musí mít dostatečně volnou ruku ve výběru vyučovacích prostředků a učitelstvo by mělo vzdělávací proces vykonávat podle sebe.
„Moje filozofie je, že učitel volí cestu, je to jeho právo a on nese zodpovědnost,“ říká Hromkovič. V konečném důsledky si tak školy zdravě konkurují.
4. Výuka jazyků
„Klíčem ke všemu je hra se slovy,“ říká Hromkovič. „Když začnu hrát významovou hru na úrovni celých textů, ale nehrál jsem ji na úrovni slov, tak jsem udělal něco špatně,“ vysvětluje. Vyučování jazyka by mělo být spojeno s procesem vytváření jazyka: nejdříve slovní zásoby a pak teprve na gramatické úrovni.
„Je třeba učit význam slov a jejich flexibilitu v závislosti na kontextu,“ připomíná profesor. Je nutné naučit se toto nejprve ve svém rodném jazyce, abychom se mohli učit jazyky cizí. „Když dokážeme vylepšit vyučování jazyka, zlepšíme způsob myšlení, tím i komunikaci a v konečném důsledku to ovlivní všechny ostatní obory,“ zdůrazňuje.
Právě práce se slovem je technologií zatím nenahraditelná. ChatGPT například nepozná význam slov, pouze syntetizuje a statisticky vyhodnocuje doteď lidmi napsané texty.
5. Okusit úspěch
Nejefektivnější vyučovací metodou je prožitek úspěchu. „Když si žák zažije úspěch, neuvěřitelným způsobem ho to namotivuje a je k nezastavení,“ popisuje Hromkovič. Pokud ale žáci nemají ve třídě šanci dosáhnout osobních nebo kolektivních cílů, vyvolává to odpor k učení.
Negativní motivace je podle něj neporovnatelně slabší. „Člověk má tendenci jít do bloku, protože je to ochrana svého vlastního já,“ vysvětluje.
6. Učme procesy
„Neučme hotové produkty a metody vědy a techniky, učme procesy objevování a tvorby a jak se k nim došlo,“ shruje Hromkovič a připouští, že jde s mnohými učiteli „do křížku“. Ostatní se ohrazují, že by museli výrazně redukovat celkovou látku, pokud by měli do hodin přidat výuku objevování a proces tvorby – jenže Hromkovič na svých výzkumech ukazuje, že tomu tak není.
Na začátku jsou žáci pomalejší, ale ve chvíli, kdy koncept pochopí, vše do sebe začne zapadat a co ztratili, doženou. Následně zvládnou informace absorbovat daleko větší rychlostí, protože si v hlavě vytvářejí lepší zasíťování struktury poznatků. A jsou v učení i neporovnatelně rychlejší než ti, kdo se učí nazpaměť.
7. Výuka v kontextu
Všichni vyučující se musejí snažit rozumět svému předmětu v kontextu vývoje ostatních předmětů a aktivně mezi nimi hledat propojení. „Například výuku informatiky mohu pochopit jen v kontextu vývoje písemného jazyka a matematiky,“ dává Hromkovič příklad a opět dodává, že jen „zasíťované“ poznatky vedou ke schopnosti je úspěšně používat.
8. Změna výuky učitelů
Na předchozí bod logicky navazuje, jak by měli být učeni ti, kdo učí. „Na univerzitách se bohužel učí předměty separátně a bez kontextu. Ryba smrdí od hlavy, v tomto případě od univerzit,“ míní Hromkovič. Pro učitelstvo je prý bohužel jednodušší učit a konat podle daných vzorů.
9. Učme se z neúspěšných pokusů
Je třeba neustále zkoušet a odnášet si zkušenosti z neúspěšných pokusů. Tímto způsobem se žáci naučí nemít strach z dělání chyb. Když totiž mají strach něco vyzkoušet, chtějí rovnou znát správný postup, aby náhodou neudělali chybu – a nic se nenaučí. I v životě pak chtějí, aby se jim přesně řeklo, co a jak mají dělat, a všechno ostatní odmítají.
10. Sebehodnocení
Žáci by měli vytvářet například programy, tajná písma, texty a následně analyzovat jejich vlastnosti a funkcionalitu. Výuka nekončí tím, že žáci cosi vytvoří – v ideálním případě by se měli zabývat hodnocením své tvorby a přemýšlet, jestli vše nešlo jinak a lépe.
Proces je použitelný jako trénink samoopravy a vylepšování. V kombinaci s předchozími devíti body přispívá ke komparativním výhodám lidského mozku a rozvoje přemýšlení.
