Fotili editorial, ale pak se rozhodli, že z toho udělají i film? To si možná budete říkat na projekci nového filmu Pedra Almodóvara zvaném Vedlejší pokoj, kde se setkávají dvě přítelkyně, aby řešily eutanazii. Ještěže je hrají Tilda Swinton s Julianne Moore.
Jaký má smysl psát knihy, když všechny stromy brzy zemřou? ptá se jeden z protagonistů nového filmu Pedra Almodóvara, jen aby dodal, že za rozpad může vzestup neoliberalismu a extrémní pravice. Ať už s tím souhlasíte, nebo ne, podobně mluvil i samotný režisér, když svoji celovečerní novinku, mimochodem poprvé anglicky mluvenou, uváděl letos na festivalu v Benátkách.
Když ji o několik měsíců později sledujete i na plátně českého kina, skoro si říkáte, že pokud mu tak záleží na udržitelnosti, neměl tak zbytný film, jehož výroba a následná celosvětová distribuce způsobí další vytěžování zdrojů, vůbec točit – zvlášť, když velmi podobně a více podmanivě lapal po naději v konečnosti ve svém nedávném titulu Bolest a sláva.
I ve Vedlejším pokoji se hodně bilancuje a mluví o smrti. Válečná reportérka Martha v podání Tildy Swinton má rakovinu v pozdním stadiu, již chce podle svých slov „předběhnout“ tím, že skrze pilulku koupenou na dark webu ukončí svůj život sama za svých podmínek, včetně místa a času. Přesto si vyhlédne „spoluběžkyni“.
Spisovatelka Ingrid hraná Julianne Moore se s dávnou kamarádkou už roky nemluvila, což však Ingrid nebrání, aby ji požádala, zda by ji při eutanazii nedoprovodila.
Společně tak odjíždějí z Manhattanu do luxusní venkovské rezidence, kde pak mluví o práci, vztazích, umění i společném milenci. Že si Martha pilulku vzala, má Ingrid poznat podle toho, že přítelkyně zavře dveře svého pokoje.
Drama tedy ve filmu zajišťuje především průvan, což je trochu problém, protože z něj ani dvě zcela elitní herečky nedokážou udělat vichřici.
Martha je stejně rozhodnutá svůj život ukončit na začátku i na konci, jako kdyby skrze ní Almodóvar chtěl především ukázat, že sám je pro eutanazii, takže svoji hrdinku neodstíní ani náznakem pochybnosti. Proč ale spíš o tomto tématu nedá rozhovor do novin a točí film, zůstává záhadou.
Ingrid je zase pořád podobně účastná, když říká, že Martha má udělat cokoli, co uzná za vhodné, jen se jí občas zalesknou oči, neboť etické konotace celého plánu se v tomto strnule divadelním aranžmá příliš neprozkoumávají.
Jediné, co Almodóvar dokáže, je vrazit do posledního aktu vyšetřovatele, kterého postavy označí za „náboženského fanatika“, u čehož si říkáte, jak se může tvůrce označovaný za intelektuála spokojit s tak línou zkratkou.
V luxusních interiérech tohoto filmu jsou tak všechny předměty, herci i myšlenky pečlivě naaranžovaní a úhledně srovnaní, až při jejich organizaci režisér přestává být umělcem, který by věřil filmu, jako spíš dekoratérem, designérem, galeristou, prostě obchodníkem s lehce dešifrovatelnými artefakty nebo idejemi, které se sice tváří radikálně, ale jsou zcela konvenční a očekávané.
Jistě, všechno není špatně – zajímavý, byť nevyužitý je motiv přátelského vztahu, který měl dlouhou pauzu, ale pak pokračoval, jako by se nic nestalo. Pro někoho může být navíc jistě uklidňující, že i smrt se dá takto úhledně vyřešit, aby moderního člověka neobtěžovala. Almodóvar tím ale dokázal hlavně to, že se i jeho film stal takto nevzrušivým.
