Tetoval vepře, sestrojil funkční umělou kloaku, ukřižoval Ježíše do nekonečné smyčky. Svět zaujal na bienále v Benátkách, samostatnou výstavou v Louvru, erotickými rentgenovými vitrážemi v kostelích i obřími buldozery z gotických oken. „Když jsem byl dítě, chtěl jsem být jako Walt Disney,“ řekl pro Forbes Life na své první české sólové výstavě belgický umělec Wim Delvoye.
Před dvaceti lety vzbudil Wim Delvoye po celém světě kontroverze tím, že tetoval loga módních značek nebo růže a srdce na kůži živých prasat. Z replik oken gotických katedrál postavil obří buldozery a plastikami s podobnými architektonickými prvky proslul už začátkem devadesátých let na bienále v Benátkách. Dovedly jej až k samostatné výstavě v Louvru.
Jeho dílo Kloaka – uměle sestavená a biotechnologicky plně funkční replika trávicího systému – jí, zpracovává potravu pomocí enzymů a vylučuje ji v podobě exkrementů, nepřetržitě už patnáct let. Jeho sochy visí v belgických katedrálách a stojí mezi mrakodrapy v Šanghaji.
A do 25. dubna jsou některé z nich k vidění i v pražské DSC Gallery, kde probíhá jeho první česká sólová výstava šedesátiletého belgického umělce světového formátu. S pražskou galerií Wima Delvoye spojuje osoba kurátora Reinera Opoku, který je zároveň kurátorem Jiřího Georga Dokoupila, jejž galerie Olgy Trčkové a Edmunda Čučky zastupuje.
„V Düsseldorfu byl v osmdesátých letech na škole student, který neustále radikálně měnil svou tvorbu. Byl to Jiří Dokoupil. Jsem o něco mladší a sledoval jsem jeho práci s obdivem – neměl totiž žádný vyhraněný styl. A v tom pro umělce spočívá největší svoboda,“ říká mi Wim Delvoye před zahájením výstavy v Dlouhé ulici.
Tam si návštěvníci mohou prohlédnout jak vycpané vepře a potetované prasečí kůže, tak plastiky evokující prostorové skvrny z Rorschachova testu, rentgenové snímky sexuálních praktik nebo metalické skulptury ukřižovaných Ježíšů zformované do tvaru Möbiovy smyčky.
Wim Delvoye je uměleckou hvězdou světového formátu, a co se týče pozice na jeho domácí belgické scéně, dal by se přirovnat třeba k Davidovi Černému u nás – a to jak významem, tak nekonvenčním způsobem přemýšlení, svou zálibou provokovat uměním i svébytným smyslem pro humor.
To se propisuje i do Delvoyova merche, který je sám o sobě sběratelským předmětem – v podobě krabice obsahující jeho panenku, zmenšeninu díla Kloaka i malé potetované prase. Ačkoli jde o první českou sólovou výstavu této výrazné osobnosti světového umění, sám Wim Delvoye v Praze poprvé není.
Jeho dílo se místnímu publiku představilo už na výstavě Decadence Now! v Rudolfinu a on sám kdysi několik dní pobýval na zámku Troja na pozvání Václava Havla. Při několikadenní pražské návštěvě spojené s otevřením aktuální výstavy se kochal především krásami křivek novogotických kostelů.
Krabice s vaší panenkou ve stylu Barbie a zmenšenými ikonickými díly, jako je Kloaka nebo potetované prase, vznikla již před dvaceti lety. Jak by její obsah vypadal dnes?
Dělat si ze sebe legraci pro mě bylo v době, když jsem zrovna dodělal stroj na exkrementy a tetoval jsem prasata, jednodušší. Byl jsem posedlý lidským tělem, jeho identitou i vnitřním fyzickým obsahem. Moje dnešní tvorba už k takovým žertům nevybízí. Posunul jsem se více ke klasickému umění.
Zabýváte se vážnějšími tématy?
To nedokážu říct – je možné, že hned zítra si vymyslím zase něco úplně jiného. Nepředvídatelnost je pro umělce dobrou vlastností. Rád si hraju s geometrií v plastikách Rorschachových skvrn i v ohýbaných krucifixech. Spojuji geometrický tvar kříže a antropomorfního těla a natáčím je společně do různých tvarů. Vždy to vypadá elegantně – jako by Ježíš na kříži netrpěl, ale tančil. Tato socha je navíc řešením jedné naprosto zbytečné matematické úlohy.
Které?
Představte si, že musíte ukřižovat čtyři Ježíše najednou, ale máte na to jen čtyři hřebíky. Nemůžete je proto přibít ke kříži, ale na dvojitou Möbiovu smyčku. A to tak, že ruku jednoho a nohu druhého Ježíše vždy přitlučete najednou, přičemž jeho druhou ruku zase přibijete dohromady s nohou dalšího z Ježíšů… Myslím si, že kdyby si měl každý umělec spočítat, kolikrát nakreslil Ježíše, asi bych to vyhrál.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Jedním z vašich dalších témat, které ale na pražské výstavě nenajdeme, je práce s prvky gotické architektury. Čerpáte inspiraci i tady v Praze?
Když mi bylo něco přes dvacet, pozval mě do Prahy prezident Václav Havel. Toto propojení vzniklo díky řediteli jednoho holandského literárního festivalu, jehož se tenkrát účastnil. Ten měl rád mou tvorbu a nabídl mi, zda bych nechtěl domluvit výstavu v Praze. Byli jsme ubytováni v Trojském zámku a čekali na Václava Havla.
V té době ale řešil nějakou krizi a každý den jsme dostávali zprávy s omluvou, že se bohužel nemůže dostavit. Alespoň jsem tehdy využil čas k tomu, že jsem se procházel Prahou…
Vaše sólová výstava v Praze tehdy nakonec neproběhla, ale o pár let později jste do Rudolfina na výstavu Decadence Now! přivezl zvětšeniny ze série rentgenových snímků zobrazujících různé sexuální praktiky, které jsou nyní i v DSC Gallery…
A také jsme je mnohokrát použili jako motivy do okenních vitráží v kostelech i v soukromých domech!
Jedním z vašich dalších provokativních počinů bylo tetování na prasata. Proč jste jim vryl do kůže zrovna loga módních nebo popkulturních značek?
Protože věřím, že i my sami jsme vlastně takovými logy nebo značkami.
Pro svůj podpis jste si přitom přivlastnil font a logo Walta Disneyho…
Když jsem byl ještě dítě a neměl jsem ani potuchy o konceptuálním umění, chtěl jsem být jako Walt Disney. Snažil jsem se kreslit jako on a říkal jsem si, že když se naučím kreslit psy lépe než on, stanu se také slavným. Věřil jsem také, že když máme stejné iniciály, nemůže to být náhoda. Bral jsem to jako znamení.
Kdyby si každý umělec měl spočítat, kolikrát nakreslil Ježíše, asi bych to vyhrál.
Byl to člověk, který skutečně dokázal zasáhnout masy. Vytvořil něco, co promlouvá ke všem – mladým i starým. To byl vždycky i můj životní cíl: nedělat umění jen pro sběratele, ale pro všechny.
Ve který moment jste si uvědomil, že jste tohoto cíle už dosáhl?
Když jsem šel na drink do jednoho baru v Istanbulu, ležely tam letáčky na nějakou party, na kterých byly moje rentgenové obrazy. V tu chvíli mi došlo, že toto je úspěch – když lidé používají moje díla, aniž by tušili, kdo je autorem. Nevadilo mi, že je stáhli z internetu, bylo to pro mě potvrzením, že jsem se vydal správnou cestou. Že moje díla přesahují svět umění a dostávají se do všeobecného povědomí, dokazuje i Kloaka – stroj, který jí, tráví a vylučuje.
Běžně už na něj odkazují komiksy nebo videa, aniž by u něj muselo být zmíněno moje jméno. V Antverpách vyhrála volby hnědá strana a v novinách se objevila karikatura, na níž byl hlídač v muzeu, který se díval na můj stroj a říkal „Aha, volby v Antverpách“. A každý tomu rozuměl.
Jeden z těchto strojů funguje nonstop patnáct let a má svou místnost v muzeu v Tasmánii. Každý den se o něj stará člověk, který jej krmí, kontroluje a čistí. Na zdi visí menu, co a kdy zrovna jí, a lidé se scházejí v přesný čas, aby se podívali, jaký exkrement vyloučí. Je to téměř náboženský okamžik.
Můžu Kloaku i na dálku ovládat přes aplikaci a trávení ovlivnit třeba tím, že přidám trochu kyseliny. Je to dílo plné humoru, který se ale nikomu nevysmívá. Obvykle jde totiž humor na úkor toho, o kom se vtipkuje. Ale Kloaka nikoho urazit nemůže, týká se všech stejně.
Podobně provokativním dílem jsou i vaši potetovaní vepři. Jeden z těch, které vystavujete v Praze, má záda pokrytá motivem třešniček módního domu Louis Vuitton. Co jste tím chtěl tenkrát, zhruba před dvaceti lety, sdělit?
Značka Louis Vuitton zaplatila jinému umělci, aby vytvořil variaci na její logo. A tak Takashi Murakami přišel s těmito třešničkami, které jsem tetoval na kůži prasete. Louis Vuitton a Murakami mě pak zažalovali za to, že je kopíruju – a tím se kruh uzavřel.
Sám jste si nikdy nic vytetovat nenechal?
Nemám rád bolest a pak myslím, že neexistuje žádný symbol, který bych byl ochoten mít na sobě až do smrti. I kdyby přišel sám Leonardo da Vinci s tím, že mi chce vytetovat na záda Monu Lisu, nevím, jestli bych do toho šel. Přemýšlím o významu každé linky. Tetování je série spojených teček, musí se naučit jako řemeslo.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Jaké další tvůrčí techniky zvládáte sám?
Už na škole mi došlo, že využití starých technik může být mou vlastní originální cestou. Mám pocit, že místo toho, abychom se snažili dělat nové a lepší věci, vzhlížíme k minulosti a ani se jí nesnažíme vyrovnat. Mám rád řemesla, jako je práce s bronzem, dřevoryt, mozaika. Je ale třeba posouvat je dál. Místo dřeva vyřezávám ornamenty třeba do pneumatik. Fascinován jsem ale také novými technologiemi.
Používáte při práci i umělou inteligenci?
AI je jednou z věcí, které pohánějí umění dopředu. Dnes už s ní chtě nechtě pracuje každý – už jen když se zeptáte na cokoli Googlu, používáte AI. Ti, co s ní pracovat nechtějí, už s ní stejně pracují. Trochu demotivující je, když dostanete nějaký nápad, a vzápětí zjistíte, že na druhém konci existuje člověk, který už s něčím takovým přišel dříve. Proto je dnes náročné dělat originální umění.
Na sociálních sítích vidíte spoustu kreativních lidí, kteří si o sobě nemyslí, že jsou umělci, ale přitom dělají úžasné věci. Často mě více zaujme video na TikToku než dílo, které vidím v muzeu. Proto jsme v dnešní době zmateni, kdo že je to vlastně umělec.
Sbíráte sám nějaké umění?
Mám velkou eklektickou sbírku umění. Zaměřuji se především na malbu ze sedmnáctého století – mám ji rád a ještě ke všemu je mnohem levnější než současné umění. Sbírám ale také archeologické předměty, tisíce let staré bronzy ze Středního východu, sbírám staré mince, ale také některé mladé umělce. A také sbírám krabičky od sýra Veselá kráva! Řekl bych, že mám snad největší kolekci na světě, od dvacátých let po současnost.
