Třikrát se probojoval do finále, ale cenu si odnáší až teď. Po módním návrháři Janu Černém přebral žezlo multidisciplinární designér Jiří Krejčiřík, který se stal absolutním vítězem 20. ročníku Cen Czech Grand Design. Jak přemýšlí o své tvorbě? Co ho v následujících měsících čeká? A proč si raději koupil ateliér než byt?
Říká mu mikrokosmos a stačí v něm strávit jen pár chvil, aby vám tohle na první pohled až příliš vzletné označení začalo připadat jako nanejvýš přiléhavé. Nacházíme se v ateliéru designéra Jiřího Krejčiříka na pražských Vinohradech. V pozadí hraje ambientní hudba a celým prostorem vládne klid.
Vše – od betonové podlahy s kameny dovezenými ze zahraničních cest až po na míru vytvořenou metalickou kuchyňskou linku – si tu kreativec navrhoval sám. Je to místo, kde prezentuje svou práci v podobě výrazných nábytkových solitérů, stejně jako svůj specifický tvůrčí přístup a filozofii.
„Do jakého hrníčku chcete nalít čaj,“ táže se s pohledem na míru tvořené organizéry v kuchyňské poličce, v nichž se lesknou dokonale seřazené porcelánové a skleněné hrnky. Jiří Krejčiřík působí vyrovnaně, stejně jako jeho showroom, do kterého se před několika lety rozhodl investovat.
Mohl si koupit byt. Designér a absolvent produktového a průmyslového designu na plzeňské Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara se ale rozhodl, že své úspory raději vloží do své kariéry. „Dává mi to větší smysl, protože prostor neslouží jen mému pohodlí, ale podnikání. Navíc mám konečně důstojné místo pro prezentaci,“ říká rodák z Brna.
Jeho jméno v posledních několika letech rezonuje nejen v českém artdesignovém rybníčku – na kontě má oborové ocenění EDIDA, cenu Designbloku, stejně jako mnoho nominací v rámci Czech Grand Design –, ale také v zahraničí. Jen loni byl na milánském Salone del Mobile k vidění hned dvakrát.
Jednou v rámci prezentace mladých talentů na Salone Satellite, podruhé v prestižní galerii Triennale di Milano, kde se účastnil hromadné výstavy Material Alchemists zaštítěné magazínem Wallpaper. Tady se jeho stůl Kalokagathos objevil v mezinárodním kontextu dalších devatenácti talentovaných tvůrců z celého světa.
Vědět o sobě dal i rok předtím, kdy na milánský veletrh vyjel nejen jako vystavující v rámci platformy Alcova, ale také s českou značkou Ton. Pro ni vytvořil one-of-a-kind židli pojmenovanou Ode to chair 14, autorskou reinterpretaci klasické „čtrnáctky“, jasný příklad toho, jak dokáže spojit umělecký rukopis s produktovým designem.
Video z milánského výstaviště Rho, kde výraznou židli s firmou vystavovali, mělo takový úspěch na sociálních sítích, že českého designéra lidé ve velkých výstavních halách poznávali. „To je ten s tou zatočenou modrou židlí!“
Cílem podobných zahraničních akcí je ale něco dlouhodobějšího, trvalejšího. Nemusí jít nutně rovnou o zakázky, ale zejména o navázání kontaktů s relevantními lidmi z oboru. I to se Jiřímu Krejčiříkovi během poslední prezentace na Salone del Mobile povedlo. Plody bude sklízet v následujících týdnech a měsících.
Díky účasti na zahraničních akcích navázal spolupráci s rodinnou nizozemskou nábytkovou firmou Kluskens, pro niž navrhuje stoly, na výstavě ve vzpomínané milánské galerii zase zaujal kurátora Axela Ibertiho z Memphis Milano, který Jiřího Krejčiříka přizval k výstavě The forest, the wood, the sign nedaleko italského Turína.
Ateliér Jiřího Krejčiříka na pomezí Vinohrad a Žižkova. K vidění tu jsou jeho nábytkové solitéry, včetně oltářů, komod, stolů či modulární kuchyně. | Foto Tomas Carl Allen, Filip Beránek
„Podobné nabídky čím dál tím častěji odmítám a více se soustředím na samotné zakázky. Účast na výstavě totiž bývá velmi finančně náročná – galerie většinou platí jen dopravu objektů a za vámi jde zbytek nákladů a zařizování. Jako důvod jet na dovolenou je to dobré, ale člověk to nesmí dělat příliš často,“ říká Jiří Krejčiřík.
Jsou to právě spolupráce s firmami, na které teď český designér upírá nejvíce pozornosti: jen v minulém roce se spojil s výrobcem Modernista, pro kterého vytvořil svítidla inspirovaná dobou modernismu, kubismu a art deca, sociálním podnikem Skoba, pro nějž vymyslel papírové svítidlo, a se značkou Nozomi.
Důvod je prozaický: samotná tvorba vlastních autorských kolekcí sběratelského designu – nezaštítěných značkou s výrobním zázemím – vyjde tvůrce klidně na několik set tisíc korun. Složitá je i jejich samotná produkce.
Pro řemeslníky není designér příliš zajímavým klientem, obzvlášť když jeho věci vznikají v limitovaném počtu kusů. Když pak do hry vstoupí ještě velký důraz na detailní a precizní zpracování, na které si Jiří Krejčiřík obzvlášť potrpí, nehrozí, že by vám tuzemští mistři trhali ruce.
I přesto se tu najdou takoví, kteří jsou schopni řemeslně složité návrhy designéra vyrobit. Jeho nábytek má vždy několik vrstev. Zaujme nejen svým charakteristickým tvaroslovím často inspirovaným prvky historické architektury, ale také propracovaností jednotlivých komponentů.
Příkladem mohou být komody ze série YKB, které vynikají nejen skulpturálním reliéfem zvenku, ale také překvapivou barevností ukrytou uvnitř. Sochařský přístup se pak propsal i do jednoho z posledních projektů designéra: systému Audio Altar z hliníku a dřeva. Ten Jiří Krejčiřík navrhl pro vzpomínaného českého výrobce Nozomi.
Komoda YKB, komoda Nam a nová spolupráce s rodinnou nizozemskou nábytkovou firmou Kluskens. Eklektické formy, výrazná barevnost a precizní řemeslné zpracování – to vše tvorbu Jiřího Krejčiříka spojuje. | Foto Tomas Carl Allen
Ostatně zmiňovaná barevnost je pro Jiřího Krejčiříka typická. Ve svých návrzích mnohdy pracuje s výraznými odstíny, které dokáže hravě a překvapivě kombinovat. Zároveň jejich výrazem nenechá své modely vizuálně převálcovat, i když by k tomu syté a někdy i křiklavé tóny vybízely.
Celá jeho tvorba podle něj stojí na harmonii, vyvažování. Na důmyslné práci kontrastů a balancování. „Ve svých návrzích pracuji s napětím,“ říká designér s pohledem na stůl s robustními nohami a tenkou deskou. Kde se v něm tento tvůrčí přístup bere? Prý vychází přímo z jeho vlastního charakteru, který v sobě také mísí nejrůznější polohy.
„Myslím, že tuhle energii mám i v sobě. Někdo by vám o mně řekl, že jsem extrovert, jiný, že introvert. Dokážu být hlučný, jindy zase pozorovat a být potichu. Stejně to mají i moje věci – někdy jsou spíše o formě, jindy více o funkci, jsou hravé a někdy i vyzývavé,“ zamýšlí se Jiří Krejčiřík ve svém ateliéru.
Druhou linku jeho práce pak tvoří spolupráce s architekty či klienty, kteří si od tvůrce nechávají vytvářet prostorová řešení či solitéry na míru. Právě takto vznikla například komoda Nam z jasanového dřeva. Jiří Krejčiřík ji navrhl pro jednu vietnamskou rodinu a při její tvorbě se inspiroval tradičními vietnamskými komodami.
Právě v aktualizaci historických aluzí Jiří Krejčiřík vyniká. Inspiruje se volně a daří se mu kloubit soudobou estetiku s historickými odkazy, a to bez přílišné doslovnosti či nostalgického patosu.
V čem dalším tento český designér vyčnívá? Jednoznačně profesionální komunikací své práce. „Vizuální identitu a web mi dělalo Ofform, grafické studio z Paříže. Skvělé produkty nemohou fungovat dobře na stránce z volně dostupné šablony. Celá moje prezentace není o stavění nějaké falešné scénografie, ale o tom, že nechci své produkty shazovat nevhodnou formou komunikace,“ dodává.
Při zmínce oné falešné scénografie mi na mysl vytanul Krejčiříkův modrý montérkový overal, v němž často prezentuje svou tvorbu. Že je má interpretace směřující k chytrému marketingovému tahu mylná, mi designér dokládá záhy: „Věci nesou mou esenci, jsem s nimi bytostně propojený. Našel jsem se. Miluju se bavit o tvorbě, neberu to jako práci,“ říká.
Projekty, za které byl Jiří Krejčiřík nominován na cenu Czech Grand Design. Již třikrát se probojoval do finálového trojboje, tento rok kategorii ovládl. | Foto Filip Beránek, Iurii Ladutko, Vojtěch Veškrna
Ta otázka je přesto namístě: jde se vůbec v Česku podobnou tvorbou uživit? Je tu dostatečně velký trh? A není příliš složité hledat nové zákazníky, když tu chybějí etablované komerční galerie, které by se systematicky zaměřovaly na prodej a prezentaci artdesignových kousků?
Krejčiřík kýve na otázky souhlasně hlavou, po jejich výčtu ale říká: Zakázky chodí, jedna navazuje na druhou, ateliér funguje samospádem a noví zákazníci se na sebe nabalují metodou sněhové koule. „Ale ano, chápu vaše dotazy, nemám jednoho klienta, od kterého by mi každý měsíc chodily peníze.“
„Může se stát, že proto budu muset jednou vzít zakázku, ze které nebudu stoprocentně naplněný. Zatím mám ale to štěstí, že jsem tohle dělat nemusel. A když se to stane? Možná bych raději vzal montérky a pracoval někde v truhlárně. Základ mám,“ dodává absolvent nedaleké Střední uměleckoprůmyslové školy, kde se práci se dřevem naučil.
Zatím, zdá se, to ale není třeba. Po roce plném spoluprací má Jiří Krejčiřík před sebou další nabité měsíce. Brzy spatří světlo světa jeho kolaborace se značkou Kluskens, představí se na zmíněné výstavě v Turíně a pod záštitou galerie Initio Art & Design, o které jsme psali v kontextu knihy Eastern Lights s českým přesahem, pojede i na artdesignový veletrh PAD Paris.
Designér zároveň pracuje na výstavní komodě pro brněnskou pobočku optiky Eyerim, skleněném objektu pro texaskou realizaci a několika projektech pro soukromé klienty. V následujících týdnech bude také posílat jednu komodu do Německa, stejně jako několik světel Luna do dalších zemí.
„Kreativní disciplína je maraton. Obor je rozbouřené moře plné hodně talentovaných lidí. Jako tvůrce proto musíte neustále sbírat motivaci. Podle mého názoru proto vytrvají ti, kteří svou prací skutečně žijí.“
