Poprvé na sebe upozornil před deseti lety, když vyhrál prestižní skladatelskou soutěž pořádanou Českou filharmonií. Jeho vítěznou skladbu Kuře melancholik potom provedl nejvýznamnější český orchestr pod taktovkou Jiřího Bělohlávka ve své 120. sezoně. Od té doby jméno Jana Ryanta Dřízala na programu klasických koncertů pravidelně znamená vyprodaný sál.
Potvrdila to i premiéra skladby Narcissus v roce 2018, kdy ji v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu a violoncellisty Tomáše Jamníka publikum odměnilo několikaminutovými ovacemi.
Dnes zní Dřízalova hudba na prestižních festivalech, jako jsou Smetanova Litomyšl nebo Dvořákova Praha. Jeho skladby provádějí špičkové orchestry a soubory jako Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Pražský filharmonický sbor či orchestr BERG.
V květnu příštího roku zazní na festivalu Pražské jaro premiéra jeho nové skladby Morphing Amadeus, napsané pro německý Ensemble Modern.
Za sebou má také úspěšné projekty filmové a multimediální hudby. Jeho skladby se objevily třeba v dokumentu Šmejdi od Silvie Dymákové. Původní hudbu složil k projektu Zóna Elišky Cílkové, ve kterém zazněly autentické nahrávky z opuštěných černobylských klavírů.
Po studiích kompozice na Pražské konzervatoři a teorie filmu na Masarykově univerzitě pokračoval Jan Ryant Dřízal na pražské HAMU. Jeho hudební vzdělání obohatily zahraniční zkušenosti: rezidence na Hudebním institutu Krzysztofa Pendereckého v Polsku a stáže na Estonské hudební akademii v Tallinnu a na londýnské Royal College of Music.
Foto Vojtěch Havlík
Jak na tyto zkušenosti zpětně vzpomíná? „V Tallinnu mě okouzlila kontemplativní příroda, v Londýně zase fantastické kulturní zážitky. Přesto jsem dlouho nemohl souvisle komponovat. Jako by inspirace vyschla. O to více jsem cestoval, navštěvoval místní knihkupectví a antikvariáty,“ popisuje Dřízal svůj tvůrčí proces.
„Často jsem vysedával v zednářských hospůdkách nedaleko Covent Garden, dělal si hudební a filozofické poznámky do notesu a pak se vracel na sever do židovské čtvrti Golders Green, kde jsem bydlel v podkrovním pokojíku kousek od hrobu Sigmunda Freuda.“
Retrospektivně to prý byly právě skvělé anglické knihy, které ho přivedly k hlubšímu zájmu o spirituální rozměr současné hudby. Toto téma pak rozpracoval i ve své disertační práci, kterou nedávno obhájil na HAMU.
Foto se svolením České filharmonie
„Jsem přesvědčen o tom, že napříč hudbou dvacátého století se linul na první poslech nepostřehnutelný proud spirituální energie, jehož impulzy si jednotliví tvůrci vědomě i nevědomě předávali.“
Podotýká ale, že jeho motivace nijak nevychází z konkrétního náboženského vyznání. „Je to spíše o osobní spiritualitě. Snažím se na sobě aktivně pracovat a vědomě poznávat sám sebe, ve snaze lépe porozumět světu a své úloze v něm. Intenzivně cítím, že mne osud vodí různými klikatými cestami, a když na nich setrvám, potkávám pak úžasné lidi a dějí se zázraky,“ míní.
Náměty a inspiraci pro svou tvorbu potom čerpá z přírody, umění a hermetické filozofie, z antické mytologie nebo z židovské kabaly. Přesto nechce být zařazován do kategorie „spirituální hudby“. „Neusiluji o umělé škatulkování. Doufám ale, že moje hudba nepostrádá hloubku a transcendentní rozměr,“ dodává.
Foto Tomáš Bartoň
Jako profesor hudební teorie a kompozice dnes zkušenosti předává dál nejmladší generaci na Pražské konzervatoři. „HAMU však pro mě byla jednak bránou do světa a také do širších hudebních kontextů, než na jaké jsme zvyklí v tuzemsku,“ říká Jan.
Ještě za studií založil Dřízal spolu s dirigentem Markem Šedivým a skladatelem Jakubem Ratajem studentský orchestr pro současnou hudbu, Ensemble Terrible. Jejich vystoupení se často nesla ve jménu neotřelých hudebních zážitků na místech, kde by klasickou či soudobou hudbu čekal málokdo.
Aktivit si všiml i dramaturg Josef Třeštík a dal ansámblu šanci se poprvé veřejně představit v rámci festivalu Contempuls. „Zazněly na něm naše premiéry, ale i skladby od slavné rakouské skladatelky Olgy Neuwirth nebo dánského komponisty Benta Sørensena,“ dodává Dřízal.
Byť původní trojice zakladatelů již pomyslné žezlo předala mladší generaci, i po deseti letech soubor stále aktivně funguje.
Vedle doktorského studia měl Jan Ryant Dřízal poslední dobou na stole další významný projekt: Vánoční kantátu, která měla loni premiéru v podání Prague Philharmonia a Pražského filharmonického sboru pod taktovkou Lukáše Vasilka.
Skladba spojuje tradiční vánoční témata s rozmanitými hudebními prvky a světovými vlivy, a vytváří tak jedinečnou atmosféru adventního času. Loni sklidila tak obrovský úspěch, že se na program jejích adventních koncertů vrací i podruhé. V Paláci Žofín si ji můžete poslechnout a navodit sváteční rozjímání už 19. a 20. prosince.
Není ve zvyku, že by se hudební dílo provádělo hned rok po premiéře. Má našlápnuto stát se novodobou klasikou českých Vánoc? „Považuji za velké štěstí, že se Pražský filharmonický sbor rozhodl pro velký úspěch Vánoční kantátu zařadit znovu do jubilejní devadesáté sezony. Možná, že skutečně startujeme novou hudební tradici, ale to ukáže čas,“ usmívá se Jan.
Dostal prý už několik žádostí o úpravu skladby pro komorní obsazení, aby ji mohli zahrát i amatérští hudebníci. Mluví se dokonce o možnosti studiové nahrávky.
Jak taková kompozice vůbec vzniká? „Chtěl jsem vytvořit plynulé vokálně-instrumentální dílo, které vypráví vánoční příběh – od proroctví a zvěstování přes narození Krista až po pastýřské zpěvy a poselství Vánoc,“ vysvětluje Dřízal.
Díky Pražskému filharmonickému sboru a České filharmonii, pod jejíž záštitou sbor působí, měl k dispozici štědré podmínky: volnou ruku v instrumentaci, špičkové sólisty a široký výběr textů. „To je splněný sen každého skladatele,“ dodává.
Intenzivní celoroční práce probíhala paralelně s osobní událostí – narozením Dřízalova druhého dítěte. „Symbolicky to bylo právě ve chvíli, kdy jsem zhudebňoval narození Ježíška,“ vzpomíná Jan, který tvoří pár se slovenskou skladatelkou a pedagožkou Zuzanou Dřízalovou.
V dramaturgii skladby využil přes třicet českých i zahraničních zpěvů, textů i nápěvků, vzájemně je kombinoval a dával do nových souvislostí. Skladba tak podle něj dostává dojem až filmového zážitku. Že by další důvod k tomu, proč na vánoční menu zařadit novou hudební tradici?
