Jak vypadal výrobek, který nynější kreativní šéf Moseru navrhl v rámci své vůbec první studentské soutěže? Proč bere fakt, že nestudoval design skla, jako výhodu? A proč nikdy nepracuje doma? Na to všechno jsme se zeptali Jana Plecháče na obědovém rozhovoru v naší nové rubrice.
„Jsem tu,“ píše mi Plecháč jen několik vteřin předtím, než otevřu dveře do vršovického podniku Mistro. Jak záhy zjišťuji, designér sedí pohodlně usazený u velkorysého stolu pro čtyři, na místě, odkud má výhled téměř na celý světlem prostoupený podnik. „Rakytníkovou si tu dávám vždycky,“ říká na úvod s pohledem na plnou sklenici oranžové limonády.
Víc než zdvořilé interakce s místní obsluhou prozrazují, že sem kreativní ředitel karlovarské sklárny chodí pravidelně. Jeho ateliér, kde se věnuje nejen Moseru, kam nastoupil před téměř třemi lety, ale i vlastním autorským projektům, se nachází jen o ulici výš. Jak se později dozvídám, i teď, několik týdnů po konci Designbloku, je v něm více než rušno.
Jan Plecháč, ten den oděný výhradně v černé barvě, v něm připravuje výstavu, která bude od začátku dalšího roku zdobit prostor Moravské galerie v Brně. Pro designéra, který v posledních měsících získal nejen hlavní cenu Designbloku, ale i cenný titul Grand designéra roku, jde o první retrospektivní výstavu vůbec.
Ke stolu!
Výsadou bohatých a mocných bylo stolovat před celou suitou. Dnes je tento rituál zrakům ostatních odepřen. Naše nová rubrika Ke Stolu! má ambici to změnit. Vzkříšit magii, kterou přinášejí situace, kdy s pozoruhodnými osobnostmi sdílíme jídlo.
Respondenty, o kterých si v ní budete číst, znáte. A tak je chceme představit trochu jinak. Ne přes klasická formální setkání, ale nad jídlem v jejich oblíbeném podniku. Ukázat, jak přemýšlejí, čím žijí a kam si rádi zajdou na oběd. Každý měsíc vám na Forbes Life skrze novou rubriku rezervujeme místo u stolu se špičkami z kultury, byznysu, vědy či sportu. Dobrou chuť!
Jistě na ní návštěvníci najdou nejen novinky, díky kterým se mu daří omlazovat sklárnu Moser, ale i průřez předchozí tvorbou: kolekci svítidel Neverending Glory navrženou s druhou polovinou tehdejšího kreativního dua – Henrym Wielgusem – pro Lasvit z roku 2013, kovové křeslo Circle vzniklé pro italský brand Cappellini (rok 2011) či světlo St. Polymére (rok 2021) nabízené galerií Rossana Orlandi.
„Moc se na výstavu těším,“ říká. Ještě předtím, než nám na stole přistane italské kuře cacciatore a aljašská treska s parmskou šunkou, které jsme si objednali, se však s Janem Plecháčem noříme hlouběji do jeho tvůrčího archivu: konkrétně do roku 2005, kdy se jako mladý student prvního ročníku ateliéru architektury na pražské UMPRUM umístil v soutěži značky Tescoma.
„Minimalistické řešení tradičního plátkovače na sýr umožňuje rozvinutí nové sady kuchyňského náčiní při zachování nenáročné technologie výroby,“ odůvodnila porota ocenění studenta ateliéru Jiřího Pelcla. „Jakže kráječ na sýr vypadal?“ směje se Jan Plecháč. „Byla to vlastně jednoduchá nerezová placka s výřezem,“ popisuje svůj první studentský úspěch.
Že bodoval už jako jednadvacetiletý, vysvětluje následovně: „V té době jsem ještě příliš neovládal počítačové programy, a tak jsem přemýšlel spíš ve 2D. Asi se to porotě i líbilo, ale tohle je hlavní důvod, proč byl kráječ na sýr tak jednoduchý. Nic jiného bych tehdy nebyl schopný udělat. Jsem v tomhle velký pragmatik,“ říká.
Onen pragmatismus prý v jeho designérské praxi přetrvává dodnes, dvacet let od nástupu na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Jan Plecháč to ostatně během oběda zmiňuje hned několikrát: úspěšní designéři nejsou jen bohémové s rozcuchanými vlasy, jak je má občas veřejnost tendenci vnímat, ale právě i pragmatici, jejichž kreativita nutně musí jít ruku v ruce s disciplínou.
„Jen si vezměte takovou Lucii Koldovou,“ říká kreativní šéf Moseru, když ujídá ze svého barevného italského pokrmu s rajčaty, „ta má nejen díky sportu neuvěřitelnou disciplínu. A já si myslím, že to mám podobně,“ dodává se vzpomínkou na vlastní fotbalové angažmá. „Hrál jsem za Slavii a nebyl jsem vůbec marný,“ vzpomíná.
I tak ho to spíš než ke sportu táhlo k užitému umění. Přesto, že se designu nikdo v jeho rodině nevěnoval (maminka je středoškolská učitelka a otec pracoval jako náměstek ředitele Národního divadla), před UMPRUM vystudoval střední uměleckou školu. Až na té vysoké ale přišel zlom: Jan Plecháč vzpomíná, že v budově v centru Prahy trávil s chutí i víkendy a neměl problém ani s tím, zůstávat ve škole přes noc.
„Nebyl jsem šprt, jen mě to prostě hrozně bavilo.“ Zápalu a nasazení odpovídaly jeho studijní výsledky: vedle Tescomy se se svými vánočními ozdobami jako student umístil i v celosvětové soutěži porcelánky Rosenthal. A největší úspěch? Ten přišel s jeho diplomovou prací, v níž designér představil sérii drátěného nábytku Icon.
Mistro
Bistro Mistro se nachází ve Vršovicích (Moskevská 366/23, Praha 10). Kuchyni vládnou jídla Martina Normana, který v menu nabízí průřez středomořskou kuchyní. Všem strávníkům doporučujeme místní cheesecake z bílé čokolády Callebaut s čerstvou marakujou.
Následující příběh je už dobře známý: diplomku představil na Designbloku a následně i na designérském veletrhu v Miláně. Z obou přehlídek vzešly velké spolupráce: se značkou Cappellini, pro kterou Jan Plecháč se svým tehdejším ateliérovým kolegou Henrym Wielgusem navrhli další drátěné křeslo, a také se značkou NgispeN, odnoží slavného holandského výrobce nábytku Gispen.
„Byli jsme s Henrym dost velké rakety. Dávali jsme rozhovory světovým médiím, dost nás to nakoplo,“ vzpomíná na dobu začátku fungování studia Plechac & Wielgus založeného v roce 2011. Vedle dalších následovala i vzpomínaná spolupráce s Lasvitem, jehož kolekce Neverending Glory stále patří mezi bestsellery.
Musím říct, že poprvé v životě se cítím opravdu soustředěný.
Tyto kolekce nezmiňujeme jen tak – byly to právě ony, díky kterým se Jan Plecháč dostal blíže svému nynějšímu médiu: sklu. Že se nakonec bude věnovat téměř výhradně jemu, prý nikdy nepředpokládal.
„Musím říct, že poprvé v životě se cítím opravdu soustředěný. S Henrym jsme i kvůli penězům skákali z jednoho projektu na druhý a až teď mám pocit, že jdu opravdu do hloubky,“ říká ke svému působení v Moseru.
Fakt, že za sebou Jan Plecháč má studium designu a architektury, nikoli design skla, bere jako výhodu. „Není to přece jen o tom dělat kolekce – ty třeba za pár let ani dělat nebudu –, ale musím pracovat třeba i s tím, jak značka komunikuje, jak se prezentuje, jak vypadají obchody, kde jsou zajímavé obchodní příležitosti. A to se sklem moc nesouvisí,“ uvádí.
Do tradiční karlovarské sklárny nastoupil v první polovině roku 2022 a od té doby představil hned několik autorských kolekcí: s vázou Abyss se dokonce dostal na obálku prestižního magazínu Wallpaper a díky oceněním předních českých soutěží se po letech znovu stal designérskou celebritou, která se vedle oborových médií běžně objevuje i v těch mainstreamových.
Že je jeho tvář hodně vidět, mu podle jeho slov nevadí. „Byly doby, kdy mi lidi říkali, že jsem ten designér z plakátu, a já jsem nevěděl, jestli mě náhodou nechtějí jen kvůli obličeji. Už to ale mám v hlavě srovnané. Nikomu už nemusím dokazovat, zda jsem dobrý designér, nebo ne, což v tomhle kontextu dost pomáhá,“ dodává, když nám na stůl přistává cheesecake z bílé čokolády s čerstvou marakujou a silná káva.
Foto Michael Tomeš
Jan Plecháč v karlovarské sklárně Moser
Čas na to probrat, jakým směrem se bude v následujících letech ubírat Moser. Designér u dezertu prozrazuje, že hlavním tématem budou po několika desítkách let barvy, ale i spolupráce s dalšími českými designéry. Jejich kolekce jsou už podle všeho hotové a čekají na svůj správný čas.
Ten podle kreativního ředitele sklárny nenastal. Designér se v tomto ohledu nechává vést intuicí. A ta mu říká, že ještě všechna střediska tradiční sklárny nejsou dostatečně připravena na to, aby z této kolekce vytěžila firma maximum.
„Střediskem rozumějte oddělení. Jsem tou naší terminologií úplně zblblý,“ směje se Jan Plecháč a doplňuje, že uvedení této konkrétní kolekce na trh by pomohlo například zatraktivnění retailové sítě.
Nápadů na to, jak „vytáhnout Moser z vitríny“ a „dostat Moser do jednadvacátého století“, má podle svých slov víc. Svou vizi nazývá Moser 2.0 a doufá, že se mu během následujících let povede dostat firmu i sebe jako kreativce k „plnému potenciálu“.
Ta otázka se nabízí – má designér vedle práce pro sklárnu a vlastních projektů (nedávno spolupracoval například na instalaci pro značku Nespresso) čas i na odpočinek potřebný ke kreativní regeneraci?
Toho aktivního je podle něj méně, než by si přál, přiznává, když z malého bílého hrnku dopíjí svou kávu. I tak se ale snaží dodržovat tak často skloňovaný „work-life balance“.
Když se mu před osmi lety narodil první syn, nechal nadobro počítač ve svém ateliéru a doma od té doby zásadně nepracuje. To samé platí o víkendech. „Byly doby, kdy jsem pracoval od rána do večera, ale to se s dětmi změnilo,“ říká dnes už trojnásobný otec.
Ještě předtím, než odchází zpět do svého nedalekého vršovického ateliéru, zmíní, že vůbec nejvíc se teď těší na společnou rodinnou dovolenou.
Po Designbloku a nedávné pracovní cestě na Taiwan, kde Moser dlouhodobě staví na prodeji uměleckých rytin (ty mimochodem vytěžují karlovarské rytce na roky dopředu), se cítí unavený. „A pak zase zpátky do Moseru, tvořit další střípky téhle velké skládačky.“
