Netflix vydal tuto romantickou komedii přesně na Valentýna a tah se mu vyplatil. Teď už je několik dní po svátku zamilovaných a U tebe nebo u mě se drží na první příčce nejsledovanějších filmů. Jedná se o malý komerční zázrak pro snímek, který většinu času není romantický. Ani vtipný.
U tebe nebo u mě začíná milostnou aférkou mezi dvěma hlavními hrdiny, Debbie (Reese Witherspoon) a Peterem (Ashton Kutcher). V dynamické scéně se protagonisté líbají a svlékají a do toho nás hravé vizuální efekty upozorňují na jejich oblečení.
To nám pomocí příšerných módních trendů počátku milénia prozrazuje, že se časově nacházíme v roce 2003. Co následuje poté, je přesně tak předvídatelný a veskrze zapomenutelný film, že mohl i v tom samém roce vyjít jako jedna ze stovek romantických komedií, které tehdy zažívaly svou zlatou éru popularity.
Zároveň už tu ale dlouho nebyl snímek, který by tak otevřeně vykládal své karty na stůl a od začátku dával najevo, co chce říct a na koho míří.
U tebe nebo u mě je retro výlet do časů, které se nezdají tak dávno, ale cíleně těží nostalgické pocity stárnoucích mileniálů a příslušníků generace X. Místo Hugh Granta je tu Ashton Kutcher a Julii Roberts nahradila Reese Witherspoon, ale jinak je formulář ke scénáři psaný bod po bodu podle notorických klasik.
Jakékoli inovace, kterým žánr romantické komedie prošel za posledních dvacet let, se tu vědomě ignorují. A pro mnohé diváky to může být nakonec největší plus. Nic je tu nepřekvapí, a tak si mohou spokojeně odpočinout u nenáročné romance.
Problém ale je už v samotné premise, kvůli které se hlavní hrdinové vidí ve filmu dohromady asi pět minut, a tak se mezi nimi jen horko těžko buduje jakákoli chemie. Po úvodní divoké scéně, která nám slibuje žhavý a možná i lehce erotický snímek, se přesouváme o dvacet let dál.
Do letošního roku, kdy jsou Debbie a Peter už zodpovědní čtyřicátníci, ze kterých se nakonec po jednom úletu nestali romantičtí partneři, ale jsou dnes nejlepšími přáteli. To, že jsou přátelé nejlepší, víme hlavně proto, že nám to jako divákům konstantně opakují. Oba ale žijí v jiném městě. On v New Yorku, ona v Los Angeles. Každý den si však volají a říkají si všechno. To víme proto, že nám to taky pořád opakují.
Od začátku film dává důraz na to, že jsou velmi rozdílní. Ona žije v barevném rodinném domě plném věcí, zatímco on bydlí v luxusním, ale neosobním a minimalisticky zařízeném bytě, který působí jako z katalogu. Ona je upjatá a starostlivá svobodná matka, zatímco on je volnomyšlenkář a pohodář, který se na nikoho neváže a jehož nejdelší vztah trvá půl roku.
Když ona jde po klidném losangeleském předměstí, on na druhé straně obrazovky běhá po rušné newyorské ulici. Režisérka nám tak klade od první chvíle známou otázku: Jsou tak jiní. Je možné, že skončí spolu? A my víme, že ano. Ne proto, že by se k sobě nějak výrazně hodili, nebo že bychom mezi nimi cítili jakékoli milostné napětí, ale prostě proto, že tak romantické komedie obvykle končí.
Zápletka spočívá v tom, že Debbie má přijet za Peterem na týden do New Yorku, protože si tam jde udělat certifikát v účetnictví, aby se mohla kariérně posunout dál. Oba se na to těší, protože se dlouho neviděli. Z různých důvodů ale nakonec Debbie nesežene hlídání pro svého třináctiletého syna, Jacka (Wesley Kimmel).
Místo, aby cestu zrušila, jí ale Peter nabídne, že přijede do Los Angeles, kluka pohlídá, a ona může mezitím týden žít v jeho bytě. Dojde tak k jejich výměně a my je až do samotného konce příběhu spolu neuvidíme. Místo toho spolu telefonují, čímž snímek nechtěně začne připomínat covidovou romanci.
Kutcher i Witherspoon jsou sympatičtí a své role zvládají dobře. Jenom díky nim film relativně odsýpá. Ale to nic nemění na tom, že nemají co hrát a podprůměrný scénář sami nezachrání. Z jejich telefonátů a příležitostně vtipných slovních výměn působí jako fajn kamarádi, ale nic víc mezi nimi není.
A to, že spolu komunikují jen na dálku, tomu vůbec nepomáhá. Pak je děj zničehonic na sílu dá v posledních deseti minutách dohromady po tom, co se předtím jejich vztah nijak nebudoval. A to se bavíme o bezmála dvouhodinovém filmu. Nejde o to, že by na to nebyl čas. Prostě nebyla snaha.
Místo toho sledujeme Petera, který se skrz výchovu syna Debbie učí důležité lekce o tom, na čem v životě vlastně záleží. „Velkým překvapením“ je, že to není práce, ale možná mezilidské vztahy. Ne že bychom se toto velkolepé moudro z podobných filmů nedozvěděli už stokrát.
Debbie zase zažívá své vlastní newyorské dobrodružství. V tom naopak zjišťuje, že by měla někdy dát samu sebe na první místo a vybrat si kariéru, která sice není tak praktická, jako je účetnictví, ale opravdu ji baví – chce být knižní editorka.
Jemný literární motiv je tu největším žánrovým zpestřením, protože oba hlavní hrdinové jsou velcí čtenáři. Debbie pak v New Yorku začne románek s charismatickým ředitelem nakladatelství (Jesse Williams), se kterým má daleko větší chemii než s titulním hrdinou, což je další podivné scenáristické rozhodnutí, které celkový zážitek jen narušuje.
U tebe nebo u mě má rozhodně pár pozitiv – sympatické herce, příjemnou atmosféru, několik lepších vtipů. Ale filmu zoufale chybí romantické napětí mezi hlavními postavami a hlavně jakákoli snaha o inovaci.
Jako by si autorka Aline McKenna odškrtávala seznam s klišé a chtěla tam všechny do jednoho mít. Což je s podivem, protože McKenna předtím napsala výborný snímek Ďábel nosí Pradu.
Romantické komedie mají samozřejmě svoje pravidla. Nikdo od nich nečeká bůhvíjak velkou originalitu. Ale tady není ani jediný pokus o to diváka nějak překvapit, nebo přijít aspoň s nečekaným detailem. Když pak přijde obligátní finále na letišti, nezbývá než složit hlavu do dlaní a říct si: Tohle jsme už viděli tolikrát a skoro pokaždé lépe.
