V novém filmu Americká fikce bojuje neúspěšný spisovatel s knižním trhem, který po něm chce, aby jako černý autor psal jen určitým způsobem. Na pět Oscarů nominovaná komedie může některé diváky šokovat ukázkou cyničnosti showbyznysu, který si myslí, že je šlechetný.
Když spisovatel Monk v podání Jeffreyho Wrighta objeví, že jeho knihy jsou v knihkupectví naskládány v oddělení afroamerické literatury, zlostně je všechny vezme a přenese jinam. Ne že by tím pomohl prodejům – jeho díla inspirovaná antikou dělají vrásky nakladateli, podle nějž Monk nepíše tak, jak se od černých autorů vyžaduje. Tedy neřeší útlak, policejní násilí či emancipaci.
Monk, který neříká, že se rasismus neděje, ale trvá na tom, že se neděje pouze rasismus. Zkrátka opovrhuje knižním trhem, jenž si sám vydefinoval, co je „autentické“, popřípadě „reprezentativní“.
Na truc tak začne nabízet přesně takovou knihu, kterou po něm trh chce, tedy melodramatickou, přeplněnou motivy drog a násilí. Dokonce se sám začne vydávat za utečence, na němž se nespravedlivě podepsalo vězení. Výsledek? Poprvé v životě je o jeho rukopis obří zájem.
Snímek, jenž je adaptací knihy Erasure od Percivala Everetta, je možná nejzajímavější ve svém vhledu do společnosti, která některé stereotypy nenávidí a opovrhuje jimi jako zastaralými, jiné jí ale nevadí.
Pro některé diváky tak může být až šokující nabízený pohled na americký showbyznys, jenž se často tváří, že je meritokracií s těmi nejlepšími úmysly.
Všechny bílé postavy, s nimiž se Monk ve filmu setkává a které bychom podle vnějších znaků mohli v americkém kontextu označit za liberální, levicové a woke, jsou však vypočítaví idioti.
Urputně hlídají diverzitu, sebedojímají se, nejde jim vlastně o věc samotnou, tedy pozvednutí marginalizovaných hlasů, spíš o naskočení na správnou vlnu a opájení se důležitostí, která je však jejich vlastní.
Celý současný kulturní provoz z filmu působí jako systém vzájemně propojených nádob, kdy například nakladatelé předem rozhodnou, co bude to „důležité“.
Toho se pak chytne suita novinářů s předvídatelně extatickými recenzemi, jejichž útržky se dají použít na obálky, aby na tyto více či méně umělé vlny naskočil Hollywood. Ten začne šermovat s obřími částkami za práva na filmovou adaptaci. To pak finálně stvrdí dojem události, jíž je třeba věnovat pozornost.
Když tak Monk telefonuje s cynickými literárními agenty či se setkává s filmovými producenty, divák se snad má cítit trochu jako Anne Hathaway v jedné ze scén Ďábel nosí Pradu, kdy ji Meryl Streep vyškolí o tom, že modrý svetřík si na sebe nevybrala sama – šlo o důsledek dávných rozhodnutí celého módního průmyslu.
I tady si lidé myslí, že objevují něco okrajového, přitom jim to předvybrala celá korporátní mašinerie.
Spisovatel tady nakonec usedne v porotě literárních cen, kde bojuje proti svému zmíněnému rukopisu, který vydal pod pseudonymem.
I tady se Americké fikci nedá upřít, že trochu evangelizuje diváka o tom, jak se udělují ceny v kultuře, při nichž z povahy věci nemůže jít o ultimátní rozhřešení. Spíš se v rámci ankety ocení něco, o čem si hlasující v dané době myslí, že by to mělo být pozvednuto.
„Myslím, že bychom měli nechat zaznít černé hlasy,“ propaguje tady jedna z porotkyň Monkovu knihu, zcela slepá k faktu, že proti jejímu ocenění v místnosti jiné dva „černé hlasy“ vystupují.
Ať už ale s tezemi filmu Corda Jeffersona souhlasíte, či nikoli, je podstatné říct – a z výše popsaného to snad i vyplývá –, že patří do kategorie snímků, které by klidně mohly být názorovým sloupkem v novinách a vůbec nic by se nestalo.
Rozhodně nejde o druhou Tár, která se taky zaobírala novými společenskými požadavky vrhanými na umění, obstála ale i jako filmový tvar.
Tady se však tvůrci neustále svažují do líně sentimentálního melodramatu, kde kromě boje s literární scénou musí Monk řešit ještě Alzheimera své matky, smrt sestry nebo nesnesitelného bratra.
Žádná z vedlejších postav ale není ničím poutavá. Jsou tu jen proto, aby se rodina mohla střídavě hádat a usmiřovat, u toho padala instantní moudra a celá Americká fikce se přibližovala k tomu, co sama kritizovala.
Takže ano, i Monk se ve finále sice kaboní, přesto hraje podle notiček showbyznysu, který mu zobe z ruky. A filmu samotnému dá nakonec Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, pokud se přesuneme úplně do reality.
Když si tak na konci vzpomenete na slova Monkova nakladatele, který pisálkovi říká, že musí psát „jednou pro ně, podruhé pro sebe“, nejde vlastně nedodat, že tenhle film je zase hlavně „pro ně“.
