Přesně tohle si představujete pod pojmem žít si na vysoké noze. Na obzoru se tyčí hory, které bez potíží přesahují dva kilometry. A pokud byste měli to štěstí narodit se jako obyvatel tohoto místa, shlížíte doslova na všechny svoje poddané.
Výhled ze zámku ve Vaduzu v sobě skrývá mnoho z toho, co definuje Lichtenštejnsko. Země je pořád knížectvím, a tak je zde šlechtické noblesní sídlo pěkně na kopci jaksi samozřejmé, pasuje sem. Země je tak drobná, že ji od impozantního domova vládnoucí rodiny snadno zmapujete očima celou. A také je země krásná a úměrně této kráse i bohatá.
„Fantastické místo, úžasná terasa a skvostný výhled.“ Michelinští komisaři mívají sklony k patosu, ovšem tady se rozjeli ve velkém. Takto nejprestižnější gastroprůvodce současnosti charakterizuje jedinou lichtenštejnskou jednohvězdu Torkel. Její menu? Například dýňová polévka, pakambala v hořčičné krustě a marakujový dezert, to vše za 89 franků, současným kurzem přes dva tisíce dvě stě korun. Přičtěte víno a dýško – a začínáte dostávat představu.
Ne, Lichtenštejnsko není levný špás. Jde o malý stát pro velkou peněženku: na evropské mapě jsou sice ještě menší země jako Vatikán, Monako a San Marino, ale ani lichtenštejnských 160 kilometrů čtverečních není zrovna mnoho. Jen pro srovnání, třeba okres Pardubice má pětkrát větší rozlohu. Jenže finančně ve Vaduzu a okolí hrají úplně jinou ligu, prakticky vlastní soutěž.
Zaprvé, úřady zde registrují více společností než obyvatel (těch je necelých 40 tisíc). Zadruhé, podle údajů Světové banky je aktuálně Lichtenštejnsko v HDP na hlavu druhé na planetě hned za Monakem a suma 169 tisíc dolarů na obyvatele vyniká i vzhledem k sousednímu superbohatému Švýcarsku (93,5 tisíce na hlavu).
Proto se nelze divit, že „u hlavní cesty“ stojí vila Onasis Group, že v malinkém centru mají prodejny všechny značky exkluzivních hodinek a že koneckonců i tetovací salon ve Vaduzu nese jméno Royal Ink, jako by zde čerň jehly měla připomínat podpis spíš šlechtický než umělecký.
Státeček je pevně sevřen mezi Rakousko a Švýcarsko, přičemž ve směru z prvního představuje cesta svého druhu šok. Jednak skokovým růstem cenové hladiny – a také tím, že auto s českou poznávačkou může být rychle staženo ke krajnici. Knížectví je totiž součástí unie se Švýcarskem a to má svá vlastní pravidla v mnoha oblastech, Schengen nevyjímaje.
Zároveň všechny tyto zážitky mohou posloužit jako zpestření cesty právě do některého z odlehlejších švýcarských kantonů. Lichtenštejnsko je skoro přesně na půli cesty z Česka a stačí sjet z dálnice, abyste přesezené končetiny uvedli zpět do chodu optimálně výstupem k Schloss Vaduz. Kromě dobře protažených svalů bude odměnou i výhled popsaný v úvodu textu, zvlášť za slunečných dní se lze kochat dost a dost.
Přespávat zde, to už musíte být opravdový fajnšmekr, případně toužit po kuriózních cestovatelských vlaječkách na mapě (mimochodem, za poplatek tu pořád nabízejí i lichtenštejnská razítka do pasu). Anebo vášnivý turista, neboť se nabízí Liechtenstein-Weg, na drobounké území výživná 75 kilometrů dlouhá trasa s výstupem až do dvou tisíc metrů nad mořem. Což není výjimka ani maximum, vrchol Grauspitz má u sebe dokonce číslovku 2599 a dvoutisícovek je v zemi celkově 32!
Velehory se dobře pozorují už od domácích tagliatelle a sklenky vína z vaduzkého centra, jen je třeba se připravit na platbu ve francích a cenovky švýcarských standardů, tedy minimálně třicet franků za jídlo (v korunách krát pětadvacet). Ti aktivnější se pak vrcholkům přibližují na dosah na lyžařských svazích. Malbun třeba nabízí třiadvacet kilometrů sjezdovek a velký důraz na servis pro rodiny s dětmi.
Nutno dodat, že pro dobře situované rodiny – a v případě Lichtenštejnců také pro rodiny, o něž je z principu dobře postaráno.
„Nejvyšší úlohou státu je podpora blahobytu veškerého lidu,“ stojí totiž před lichtenštejnským jednokomorovým parlamentem, kam je to od oněch domácích tagliatelle tři minuty líné chůze a podle národního webu se nachází „co by kamenem dohodil od budovy vlády“. Poslanců zemi stačí pětadvacet a sídlo mají mimořádně hezké, do vkusné podoby ho v roce 2008 proměnil německý architekt Hansjörg Göritz. Parlament náleží k dalším dobrým důvodům, proč si zde zastávku udělat.
A to, že v 90. letech místní v referendu odmítli stavbu nové parlamentní budovy kvůli příliš vysokým nákladům, je zase dobrým odrazem lichtenštejnsko-švýcarského přístupu k pozemským záležitostem. Že má někdo hodně peněz, ještě přece neznamená, že je musí zbůhdarma utratit.
Spíš je třeba je množit a hledět na úspory, v tom se kalvinismem formovaný region zcela liší od bohatýrského Monaka či ráje hazardu v Macau, abychom jmenovali jiné droboučké státy s mimořádným HDP na hlavu.
Na uměřenost tedy! Lze si na ni připít tím nejvhodnějším možným mokem, vínem z Vinice prince z Lichtenštejnu, kde si na čtyřech hektarech hýčkají primárně odrůdy Pinot Noir a Chardonnay. Jednu z lahví Pinotu si lze v e-shopu vinařství aktuálně pořídit dokonce za vskutku lidových dvaadvacet euro. S takovým vínem v ruce si aspoň na chvíli můžete připadat jako velký šlechtic malé země.
