Ještě než začal letošní festival v Cannes, horečně se spekulovalo, že přehlídka uvede nový, utajený projekt od Davida Lynche, jednoho z nejvelebenějších filmařů historie, jehož snově ponuré vize plné metafor a symbolů jsou snadno rozpoznatelnou značkou.
Je to trochu paradox, protože šestasedmdesátiletý filmař chtěl být vždycky všechno, jen ne „obrandovaný“ Hollywoodem. V Cannes se sice navzdory zákulisní šeptandě žádná nová „lynchovina“ nepromítá, do českých kin ale právě zamířila restaurovaná verze jeho Mulholland Drive. V roce 2001 za ni na Riviéře dostal cenu za režii.
Dvouapůlhodinová jízda serpentinami duší těch, kteří to chtěli dokázat v showbyznysu, ale nepřestala rezonovat ani v letech následujících. Na internetu se můžete po hlavě spustit do králičí nory interpretačních esejů, které vám chtějí podat onen moudrý klíč k tajemství právě viděného.
Pocit, který po prvním zhlédnutí přichází u mnoha diváků, totiž často definuje věta: „Co jsem to právě viděl/a?“ Mnohem zajímavější je ale otázka, která často hned následuje: „Proč jsem od toho nemohl/a odtrhnout oči?“
Něco je zvláštní hned ze začátku. Naivní Betty v podání Naomi Watts přijíždí do Los Angeles, kde by chtěla prorazit jako herečka. Říká, že se jí konečně splnil sen. Když pak v bytě, který jí přenechala tetička, najde ve sprše nahou Ritu (Laura Elena Harring), jež trpí amnézií a krvácí z hlavy, vlastně jí to nepřijde příliš divné.
Obě ženy začnou v tradici filmu noir pátrat po tom, kým pomlácená kráska vlastně je, jednoduchých odpovědí se jim ale nedostává. Navíc se zdá, že vedle jejich dějové linky neustále začíná několik dalších filmů s úplně jinými postavami.
Je tady režisér v podání Justina Therouxe, jenž nedokáže odolat studiovému tlaku, dle něhož musí do svého filmu obsadit předvybranou herečku. Gangster, jehož několikanásobná vražda působí jak groteska, nebo děsivá bezdomovkyně, která číhá za jedním z bister.
Jste tím vším zmateni, ale nejste odehnáni – a to je na úspěchu Mulholland Drive zásadní. Dokáže totiž zhmotnit záhadu, jíž chcete vyřešit. I když vlastně vůbec nevíte, co přesně na ní vykoumat nebo jakého konce se chytnout. Ne, na lineární vyprávění se tady opravdu nehraje, naladit se musíte spíše na logiku snu. Nebo noční můry.
„Mulholland Drive není jako Memento, kde se stačí dostatečně pozorně dívat a můžete doufat, že tím objasníte záhadu. Tady neexistuje žádné vysvětlení. Možná v tom není ani žádná záhada,“ napsal o filmu docela poťouchle slavný kritik Roger Ebert.
Něco na tom bude, protože tohle opravdu není nolanovský stroj, v němž musí každé kolečko v ději přesně zapadnout do jiného. Justin Theroux zase před dvěma lety vzpomínal na natáčení, během něhož prý ani sám Lynch neměl odpovědi na všechny otázky. „Bylo to, jako kdybyste s ním jeli výtahem do oblak a nevěděli, kdy ten výtah zastaví,“ sdělil webu IndieWire.
Pro režiséra ale byla i samotná výroba hlavolamem. Mulholland Drive měl být původně seriál, který by zreplikoval úspěch Twin Peaks, po natočení pilotního dílu jej ale producenti zařízli. Když se pak naskytla příležitost (a peníze) natočit celovečerák, nešlo do jeho formy již připravenou sérii zkondenzovat úplně bez problémů.
Naomi Watts zase chtěla opustit Hollywood těsně předtím, než dostala hlavní roli. Pokud vám tyhle peripetie připomínají některé motivy, které pak vidíte na plátně, vůbec nejste vedle.
Ať už život napodobuje umění, nebo je to naopak, Mulholland Drive je pro mnohé opravdu hořkým milostným psaním Hollywoodu, kde výrazný talent sám o sobě nestačí, protože k opravdovému úspěchu zde vedou jiné cesty.
Podle BBC je Mulholland Drive nejlepší film 21. století, i když v jádru čpí právě onou deziluzí, kvůli níž už v roce 1932 nechvalně proslule skočila mladá herečka Peg Entwistle z písmene H na nápisu Hollywood, protože prostě neprorazila.
Kdyby podobný námět roztočil jiný filmař v dnešním klimatu, dost pravděpodobně by to působilo jako suchá uvědomělá disertačka o tom, jak toxický dokáže být Hollywood. Mulholland Drive je ale film, jehož iluzemi zoufalé mysli se můžete nechat instinktivně unášet i po jednadvaceti letech, jako kdyby to bylo poprvé.
O filmu, který předznamenal dobu, v níž se na nás valí proud obrazů a vjemů, v nichž se musíme zorientovat, se tak můžete bavit i několik dní poté, co jste ho viděli. A jen doufat, že vás nenavštíví kovboj, jenž vám řekne, abyste se už sakra probudili.
