Jsou filmy ještě událost? Podle titulků některých textů máte pocit, že v kinech vídáme jedno mistrovské dílo za druhým. Jenže pak pod všemi těmi uměle nahoněnými superlativy zjistíte, že jste si nechali prodat navoněný průměr. Jaký je tedy alternativní pohled na to, jak si kinematografie stála v roce 2024?
Američané jsou prý schopni se na jakékoli umění koukat způsobem, jako kdyby nikdy předtím neviděli žádné jiné, dočtete se v korespondenci Karla Köchera a Milana Nápravníka vydané pod názvem People who meet, meet again. Vzpomněl jsem si na to letos nesčetněkrát, když jsem pročítal anglicky psané kritiky na nové filmy, v nichž však nebyl ani náznak… no, kritiky.
Zámořské reakce šlo dřív považovat jako jakési první síto, podle nějž se lze aspoň zběžně orientovat, čemu třeba také věnovat pozornost, teď jsou však agregátory recenzí typu Rotten Tomatoes vlastně nepoužitelné, protože v davu recenzentů, kterými jsou nově všemožní influenceři, vyvolává unisono nadšení skoro všechno.
Jako kdyby se zkrátka recenze staly prodlouženou rukou marketingu, která zhodnotí film způsobem, k němuž nabádá už jeho anotace. Jen se použijí trochu jiná slova.
V něčem je to vlastně pochopitelné. Ze všech těch titulků o novém „filmu roku“ čiší potřeba udělat ze všeho událost v době, kdy „váha“ či relevance celého oboru povážlivě klesá. Ty skutečné filmové události ale pak v moři umělých superlativů spíš zapadnou, protože přechválený je často i průměr, což se týká jak festivalových titulů, tak blyštivých blockbusterů.
Třeba taková Furiosa, o níž jste se běžně dočetli, že je „mistrovským dílem“, byla přitom jen extenzí vizuálů, motivů i postav, které jsme viděli před osmi lety ve Zběsilé cestě, aniž by se našel pádný důvod, proč z nich sfouknout navátý písek.
Přes něj tak trochu šlapaly vodu i postavy v druhé Duně, která se přes své měřítko úplně vykašlala na detail, který by ji zlidštil. A ne, záběry na mračící se Zendayu se opravdu nepočítají.
Objevovaly se také filmy, které dostávaly přízviska jako „odvážné“, „radikální“, „excentrické“, jenže pak jste se na ně podívali a zjistili jste, že jen pohodlně kloužou po všech současných trendech – jako třeba Chudáčci, kteří vás svým brajglem poplatným době strhli jen v případě, pokud vám v době premiéry bylo čtrnáct a zrovna jste objevovali nějaké emancipační teze.
Do podobné kategorie „riotů“ pro novodobé měšťáky patřila i komedie Kneecap, která byla tak „sprostá“ a „divoká“, až se ve finále začala dojímat sama nad sebou, festivalovými vavříny ověnčený Pedro Almodóvar zase ve svém Vedlejším pokoji chtěl být tak moc pro eutanazii, až zapomněl, že točí drama, v němž by mělo nějaké drama být.
Sklízet potlesk a přesto se považovat za umlčovaný hlas je zkrátka fenomén, který se nevyhýbá ani filmařům.
Aby člověk nepůsobil jen jako stařec křičící na mraky, je třeba říct, že se toho i dost povedlo. Z titulů jako Anora a Nosferatu se dělají události, ač je třeba dodat, že jejich tvůrci natočili dřív mnohem lepší filmy, navíc o tom samém.
Že šlo o slabší rok, stvrzuje i pozice thrilleru Konkláve jako hlavního oscarového favorita, ačkoli ještě před pár lety by šlo prostě jen o výplňovou jednohubku se zvratem, u kterého by se ošíval i autor Šifry mistra Leonarda.
Říznout naopak dokázala Zóna zájmu, která zvládla nebýt hollywoodsky katarzní, lehce vyřešit nešlo ani italskou Chiméru, po jejíž kráse jste v kině spíš marně lapali.
A jiskřivou zábavou svítil milostný trojúhelník v Rivalech, romanci, která by vlastně měla být naprostým hollywoodským standardem, přesto v současnosti vyčnívá nejen z žánrové nabídky.
Konzervativní server The Telegraph i liberální list The New York Times letos hlásily, že prý ve filmech nastává konec „woke“, ať už si pod extrémně nadužívaným termínem představí každý cokoli.
Žurnalisté měli patrně na mysli fenomén posledních let, kdy se ve filmech objevují bezchybní zástupci menšin jen „pro formu“, čemuž se pak vysmívali i zástupci oněch menšin, kteří měli v hlavách kravaťáků patrně tleskat za to, že se v Jurském světě objeví Afroameričanka, která při úprku před tyranosaurem oznámí, že je lesba.
Američtí producenti se podle zmíněných médií „politiky“ zbavovali ve filmech jako Twisters, Občanská válka nebo V hlavě 2, což byl mimochodem nejvýdělečnější snímek roku.
Tím nejhorším blockbusterem byl přesto titul, který by asi někteří označili jako ten nejvíc „chlapský“, totiž druhý Gladiátor, jenž byl vlastně případovou studií všeho, co je špatně na současném Hollywoodu. Marketing převlečený za film se nám zase nestoudně snažili prodat tvůrci Čarodějky a Deadpoola s Wolverinem.
Zajímavý pohled je na festivaly – jakkoli je třeba brát první ohlasy z nich s rezervou, filmy na takových akcích mohou vyrůst úplně jinak, než když je někdo jen vypustí na Netflix, čímž jim dá životnost dvou týdnů.
Stačí se podívat i na karlovarský festival, kde se poprvé rozjela šeptanda o norské vztahovce Až na věky nebo českých Vlnách, která se pak přeměnila v plné sály i institucionální ocenění.
Spíš než dobře míněný, avšak ploše generický návrat do roku 1968 na mě však udělal dojem mnohem menší debut Od marca do mája, jenž nacházel ve středu obyčejné rodiny cosi průzračně čistého, i když riskoval, že bude působit směšně či zastarale.
„Autenticita“, jíž se všude šermovalo v případě dokumentu Ještě nejsem, kým chci být, mi naopak přišla dvojsečná, protože film o fotografce Jarcovjákové nic sám neodhaloval, natož aby cokoli problematizoval nebo nabourával nějakou image.
Když už jsme u té image a festivalů, fascinující pohled byl před několika dny na akci s názvem Red Sea Film Festival v Saúdské Arábii, na níž za miliony dolarů defilovaly hvězdy jako Vin Diesel, Emily Blunt, Michelle Yeoh, Will Smith, Spike Lee nebo Cynthia Erivo.
Někteří z nich se přitom na Zlatých glóbech oblékají do černé či na sebe věší brože, aby moralizovali o agendě, o níž se zrovna mluví, pak ale bez mrknutí oka dělají stafáž represivnímu režimu, který potírá práva minorit a zabíjí novináře.
Zpětně tak ještě víc oceníte herce, za něž spíš mluví jejich práce, jako třeba Lucii Žáčkovou, možná nejzajímavější českou herečku současnosti, která se vám nesnaží nic prodat na Instagramu, zato neokázale exceluje ve filmech jako Manželé Stodolovi nebo Amerikánka.
Porovnejte to s tím, jak na sílu a na efekt se „odhaluje“ třeba takový Richard Gadd v seriálovém hitu jménem Sobík, který byste na Netflixu mohli klidně překřtít na hokynářství plné traumat.
Červená platforma po svých scenáristech prý chce, aby postavy pořád něco deklamovaly a vysvětlovaly, protože se už předem počítá s tím, že divák neudrží pozornost.
To nevěstí moc dobrou budoucnost, protože v tomhle algoritmizovaném molochu bude pro každý talent mimořádně těžké vyrůst, pokud tedy zrovna nemůže prodat nějaké vinice a za získané desítky milionů si jako Coppola natočit svoji Megalopolis.
Přes to všechno ale každý začátek nového roku nese poselství naděje, protože výhled plánovaných premiér vypadá slibně, letos třeba se jmény jako Terrence Malick, Andrej Zvjagincev, Kelly Reichardt, Ari Aster nebo Džun-ho Pong. Až se ale po premiéře jejich filmu někde dočtete, že nic lepšího už v životě neuvidíte, radši spíš dělejte, že jste takový titulek neviděli.
