Na druhý svátek vánoční přinášíme další dárek z prosincového Forbesu.
Byl strůjcem ekonomického zázraku první republiky. Národní demokrat, šestinásobný ministr financí, guvernér Československé národní banky, rektor dvou největších českých univerzit. Obávaný a přísný workoholik Karel Engliš byl však i nadšeným otcem a dědečkem.
A miloval Vánoce, jak vyplývá z archivů a pozůstalosti.
Byl tím, kdo stvořil první republiku, jak ji známe. Republiku podporující podnikání, obchod, svobodného ducha. Pracovitost, inovace, dobré podnikatelské nápady a jejich realizaci. Karel Engliš byl vlastenec, slezský patriot, ale taky nejmladší z 10 dětí v rodině řezníka, který si už v sekundě na gymnáziu musel ve věku 12 let tvrdě vydělávat, aby se na studiích vůbec udržel a mohl si pořídit skripta a učebnice.
Primus třídy a mimořádně talentovaný student Karel Engliš doučoval slabší spolužáky, jako domácí učitel působil v solventních podnikatelských rodinách, třeba i u pozdějšího prvorepublikového miliardáře Karla Loevensteina, majitele Avie a plzeňských Škodových závodů.
Později u Engliše, tehdy už absolventa Právnické fakulty na Karlo-Ferdinandově univerzitě, rozpoznal jeho ohromný potenciál tehdy proslulý národohospodář Albín Bráf, který byl kdysi Karlovým profesorem a později svého někdejšího žáka doporučil do zaměstnání na Zemském statistickém úřadě v Praze.
Odtud Karel Engliš v roce 1908 přešel na ministerstvo obchodu do Vídně a o dva roky později habilitoval jako docent národního hospodářství na české technice v Brně – cesta k pozdější kariéře strůjce ekonomického zázraku první republiky byla otevřená.
Už v roce 1913 Engliš poprvé zasedl jako poslanec v moravském zemském sněmu, od roku 1918 byl už členem Národní demokratické strany a pak i poslancem Národního shromáždění mladé Československé republiky. Spolu s Aloisem Rašínem se významně podílel na měnové reformě meziválečného Československa, působil jako ministr financí hned v šesti vládách a těšil se všeobecnému uznání a respektu.
V letech 1934–1939 zároveň působil jako guvernér tehdejší Národní banky Československé, předchůdkyně dnešní ČNB. Jako ministr financí i guvernér Národní banky pracoval koncepčně, dovedl velmi dobře posuzovat situaci a navrhovat správná hospodářská opatření.
Zasloužil se mimo jiné o stabilizování měny, zpřehlednění státního rozpočtu, vybudování moderního daňového systému, překonání poválečného hospodářského rozvratu i zmírnění dopadů velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let 20. století.
K tomu se už v roce 1919 stal profesorem a prvním rektorem nové Masarykovy univerzity v Brně, na jejímž založení se spolu s Františkem Weyrem a Aloisem Jiráskem Karel Engliš i přímo podílel. A po druhé světové válce, předtím, než se po komunistickém převratu zcela stáhl z veřejného života, aby dožil v ústraní, byl Karel Engliš dokonce i rektorem Univerzity Karlovy.
Engliš byl velkou osobností moderních dějin naší země, ale zároveň mimořádně angažovaným otcem tří dětí, dcer Vlasty a Věry a syna Karla, a později také stejně nadšeným dědečkem. „A měl moc rád Vánoce, už od dětství, jak se ukázalo z dokladů, které jsme před časem objevili v rodinné pozůstalosti,“ vypráví Englišův prapravnuk, dnes devětadvacetiletý Vít Pokorný, pocházející z rodinné větve Englišovy nejstarší dcery Vlasty.
Sedíme spolu na kávě nedaleko Vltavy a tento mladý muž mi odtajňuje docela jiný pohled na národního demokrata Engliše. Lidský pohled. A navíc pohled sváteční.
Karel Engliš posílal veršovaná vánoční přání členům rodiny, ale i členům vlády, v níž seděl, dále kreslil zábavné vánoční karikatury, skládal básně a vyráběl s dětmi vánoční ozdoby. O Vánocích také psal – a právě jeho svědectví, se svolením Englišova prapravnuka Víta Pokorného, si vám ve svátečních dnech dovolujeme přinést:
„Kdyby byly Vánoce v létě, nebylo by vánoční nálady. Ani když o Vánocích prší, není pravé nálady. Jako jsou Velikonoce svátky jara, jsou Vánoce svátky zimy, zimního slunovratu. První mou dětskou vzpomínkou na Štědrý večer je, že jsme s otcem vyšli večer ven před dveře a na dědině se práskalo biči, jako by se střílelo, a zvonilo se zvonky. Všude sníh, bílo, hvězdná obloha a k tomu ty nezvyklé zvuky, něco neobyčejného. Narodil se Kristus Pán.
Na Štědrý den bylo radostné očekávání, jako by se něco velkého mělo stát. Nedostával jsem vánočních dárků (snad jednou šálu na krk a jednou míč), bylo nás doma deset dětí a veděli jsme, že na dárky nejsou peníze. Přece jsme se nesmírně těšili a radostně čekali. Maminka pekla koláče a chystala večeři, štrúdl, závin, myla se podlaha v pokoji i v kuchyni, a i když měla maminka nejvíce práce, bylo vždy ticho, nikdy nebyla mrzutá.
Také nám říkala, že uvidíme zlaté prasátko, budeme-li se postit. Ale já jsem nikdy neviděl, ať to bylo proto, že to není pravda, anebo proto, že jsem přeci jen udroboval a uždiboval posypánku, štrajslu, anebo makovou nádivku kradmo. Maminka dělala, jako když to nevidí, ale viděla.
Jak vyšly první hvězdy, byl poklizen dobytek a přišla večeře, na niž jsme se tolik těšili. Otec se s námi před večeří pomodlil Anděl Páně (jako každý den před obědem) a pak jsme zasedli. Polévka byla pivní s vajíčkem a cukrem (nebylo ryb!), byla jen jednou za rok, právě na Štědrý večer, a proto tolik chutnala. Pak přišla povidlová omáčka s ořechy a rozinkami a houskové knedlíky (jindy byly bramborové ze syrových bramborů). Nu a pak přišel štrúdl, závin, vrchol všeho. Jen jedenkráte za rok na Štědrý večer.
Při štrúdlu otec vykládal rok co rok přirovnání: Kdyby byl kostel plný, že by ani jablko nepropadlo, a přijde pan biskup, kde se vezme, tu se vezme, od kostelních dveří volná cesta až k oltáři. A tak i kdyby člověk už měl dost a byl jakkoli najezený, jak přijde štrúdl, najde se vždycky ještě pro něj místo. Pak otec rozkrojil pro každého i pro sebe po jednom jablku na čtyři díly a rozlousknul pro každého čtyři ořechy. Podle toho, byly-li zdravé, nahnilé, či suché, soudilo se na zdraví pro jednotlivé čtvrti roku. Posedělo se, vzpomínalo a brzo se šlo spát, protože jsme šli na jitřní. Na Boží hod vánoční byla totiž u nás namísto půlnoční mše o páté hodině ráno mše jitřní, potom ranní a velká, zpívaly se koledy a byla to vznešená nálada.
Pro nás ministranty nastala po mši koleda, hned na Boží hod ještě před požehnáním vyrazil s námi pěti ministranty starý pan Hrubý. Obešli jsme městečko, v každém čísle jsme zpívali Narodil se Kristus Pán a jeden z nás nesl na řemeni plechovou kasu zamčenou. (Tu jsem nosil já – snad v předzvěsti toho, že jednou budu nosit kasu státní!) Lidé nám za písně dávali peníze a já bedlivě koukal, kolik. Lakomci to kryli rukou, abychom neviděli, že dávají jen dva krejcary, někdo dal čtverák (čtyři krejcary) a někdo šestku (krejcarů šest). Kdo dal více, přidali jsme písničku. Tak jsme koledovali i další dny, na sv. Štěpána a sv. Jana, miláčka Páně, po okolních vsích.
Jako student jsem na Vánoce ještě býval doma pokaždé, ale pak už jen výjimečně. Zato jsme si v naší rodině s mými dětmi později založili kult Štědrého večera, který mi domov a rodnou Hrabyni připomínal. Stromeček je přichystán, vyzdoben v uzavřeném pokoji s dárky, napřed se večeří v sousedním pokoji. Místo pivní míváme dnes už rybí polévku, ale povidlová omáčka s ořechy a rozinkami i knedlíky hned následuje, jenže je k tomu ještě pečená ryba. Pak přijde ryba smažená s bramborami a štrúdl, při čemž vykládám dětem o kostelu, který byl plný, že by ani jablko nepropadlo, a do něhož přišel pan biskup. Po večeři je stromková slavnost.
Při rozžatém stromečku se napřed hrají a zpívají všechny koledy. Tichá noc na gramofonu, ostatní na harmoniu, a všichni zpívají Narodil se Kristus Pán, Nesem vám noviny, Zpívala synu matička, Bratři a sestřičky, pojďme na jesličky, A já bača půjdu předy a tak dále. Pak se přednáší, obvykle naše malá Vlasta, Štědrý večer od Karla Jaromíra Erbena, vždy jsou ten večer dojímavé jeho verše, třeba je člověk sebelépe znal. Pak se čtou básničky z nebe (od táty čili ode mě) všem členům rodiny, v nichž se žertovně kárají za to, co v minulém roce provedli, napomínají, v nichž se jim též žertovně věští nový příští rok. Děti mají už celou sbírku těchto památek, pak se rozdělují dárky a zasedne se k hovoru a vzpomínkám a úvahám.
Co bude za rok? Rok co rok věnuji všem dětem v rodné Hrabyni i na společný stromeček a chudým dětem na pomoc, to je samozřejmost. Ale vždy jen s podmínkou, že budou učitelé cvičit s nimi koledy při stromečkové slavnosti, protože to musí podle mě na Vánoce být.“ – Karel Engliš, 1928
