Hrom do police, tohle bylo vážně skvělé! Úžasné! Hrom do Police Symphony Orchestra, unikátního projektu založeného Petrou Soukupovou, kterou v roce 2019 zařadil Forbes do výběru 30 pod 30. A rozhodně právem, jak dokázala i strhující show, kterou soubor předvedl v naplněném Kongresovém centru v Praze.
Tisíc tři sta diváků v sále nevydrželo sedět. Skoro se zdá, že i kdyby lidé při sobotním koncertu Police Symphony Orchestra (PSO) mermomocí sedět chtěli, ani tak by se neubránili energii valící se z pódia. Energii, která je nekompromisně vymrštila na nohy a ve finále devadesátiminutového koncertu donutila křepčit bezmála jako na rockovém mejdanu.
Nebo jako na punkovém, což není od věci. „Křiklavě obarvené vlasy ani kožené bundy sice nemají, ale i tak by je mnozí označili za punk – za punk mezi symfonickými orchestry. PSO v sobotu opět ukázali, že netradiční hudební zážitky na profesionální úrovni jde vytvářet z čistého nadšení,“ píše se o koncertu v tiskové zprávě a snadněji než tohle tvrzení lze popírat i to, že země je kulatá.
„Byl to nával energie! PSO zase posunuli laťku o něco výš, tentokrát totiž zpíval i sbor a krásně se doplňovali,“ zhodnotila nadšeně vystoupení ilustrátorka Eliška Podzimková, která se ve výběru 30 pod 30 ocitla rok po Petře Soukupové a s níž hudebníci spolupracovali během benefičního turné po nádražích v roce 2020.
Na jeviště nakráčelo v sobotu tolik vystupujících, že na něm bylo navzdory jeho rozlehlosti těsno, k orchestru se přidal i mnohočlenný sbor. Koncert zahájila ikonická melodie Není čas zemřít z bondovky a poté to v sále neskutečně žilo. V symfonickém balení zněly nejen filmové skladby, ale i ty od Hapky a Horáčka či „Kornův“ Žal se odkládá.
„Nechceme hrát deset písniček za sebou, ale prezentovat hráče po různých hudebních stránkách, soustředíme se na skvělý zvuk i vizuální pojetí. Tím se přibližujeme spíše popovým koncertům, ale v našem symfonickém pojetí,“ popisuje směřování orchestru dramaturg David Ostružár.
Koncert v „Kongresáku“ byl jedním z vrcholů existence PSO, který byl založen v roce 2010, a to v Polici nad Metují teprve čtrnáctiletou Petrou Soukupovou a jejím starším bratrem Jakubem.
A pozor, to není od „klanu Soukupů“ vše. Bylo nezvyklé, takřka punkové, když se v průběhu koncertu zvedla z místa poblíž dirigenta od violoncella tmavovlasá slečna a zmizela v zákulisí. Záhy se zjevila na jiném místě jeviště v roli sólistky s velmi podmanivým hlasem. Šlo o Karolínu Soukupovou, sestru Petry a Jakuba.
„S mikrofonem Karolína zářila,“ prohlásila o ní Eliška Podzimková a veškerá polemika je i v tomto případě zbytečná.
„Pět let jsme zjišťovali, co je orchestr, dalších sedm jsme oťukávali hranice a teď je to pro nás takový nový začátek,“ prohlásila Petra Soukupová po sobotní famózní ukázce, jak dát symfonické hudbě nový rozměr.
Její uskupení šedesáti muzikantů a padesáti sborových zpěváků, mezi nimiž jsou studenti, zdravotníci nebo třeba učitel, spojilo nyní rovněž síly na podporu Broumova, který se dostal mezi finalisty soutěže Evropské hlavní město kultury 2028. V její takřka čtyřicetileté historii nebylo ve finále menší město, to je tedy taky trochu punk a rozhodnutí padne už letos v červnu.
Z Broumova zpět do Police, respektive do Prahy, do Kongresového centra. V něm se bezmála zhmotnila slova dramaturga Davida Ostružára: „Nikdo nám neříká, co máme nebo nemáme hrát, jedeme podle toho, jak nás to baví, v souznění celé naší party.“
Troufalost a pozitivní vlnu, kterou kolem sebe mladí hudebníci šíří, zachycuje i připravovaný celovečerní snímek Dominika Kalivody. Ten se svým štábem sledoval Police Symphony Orchestra tři roky a do kin zamíří film v druhé polovině příštího roku.
