Patří k největším evropským režisérským hvězdám současnosti. Jeho filmy Hon a Chlast posbíraly ceny i miliony fanoušků po celém světě. Teď se Dán Thomas Vinterberg poprvé pustil do seriálu. A Forbesu poskytl rozhovor.
Vinterbergův seriál se jmenuje Rodiny jako ta naše a dal by se označit jako postapokalyptický. Ale nečekejte žádné nárazy meteoritů, nálety mimozemšťanů nebo invazi zombíků.
Tohle je apokalypsa podle Vinterberga: civilní, ale o nic méně děsivá. Přesně v duchu hnutí Dogma 95, jehož byl spolu s Larsem von Trierem vůdčí osobností a vyzývali v něm k návratu k jednoduchosti filmu a realistickému zobrazení života.
Seriál asi i proto zůstává ve stínu nablýskaných show od Netflixu a spol., ale Vinterberg nikdy nešel po laciném zalíbení. A přece se dočkal ohromné popularity, za film Chlast získal i Oscara pro nejlepší mezinárodní film.
Nespoléhá na efektní vábničky, ale zkoumá psychologii lidských vztahů, dokáže jít postavám na dřeň, sleduje jejich chování v běžných i extrémních situacích. Dokazuje, že i bez okázalosti se dá natočit film, který vás zasáhne.
A tak nepřekvapí, že když si zavoláme, objeví se na druhé straně monitoru skromně působící chlapík před úhlednou knihovnou. Rodiny jako ta naše uvedl do světa loni na podzim, do Česka se ale dostávají až nyní skrze platformu Canal+. „Snažím se v dílech balancovat mezi nadějí a zoufalstvím. Ale v tomhle seriálu bylo těžké udržet naději,“ říká pětapadesátiletý režisér.
Seriál vypráví příběh z budoucnosti, kde se kvůli stoupající hladině vody zrušil stát Dánsko a jeho obyvatelé se museli evakuovat. Co vás k tomu inspirovalo?
Pobyt v Paříži před lety. Pracoval jsem tam několik měsíců, cítil jsem se osaměle, byla zrovna neděle, chtěl jsem se vrátit k rodině a asi proto mě napadlo, že bychom všichni mohli být uprchlíky, kteří jsou odtrženi od svého domova, od toho, co milujeme a považujeme za samozřejmé.
Vidíte, na první dobrou to přitom působí jako reakce na klimatickou krizi a další problémy dnešního světa.
Neplánoval jsem to tak. Vlastně považuji za dost neatraktivní dělat něco, co je vázáno na současnost. Ale shodou náhod se to velmi aktuálním stalo. Když jsem tuhle myšlenku před sedmi lety dostal, svět vypadal úplně jinak. Nebyl tu covid, válka na Ukrajině a ani voda na ulicích v Dánsku. A když jsem to psal a rozvíjel, svět se rychle změnil a tak trochu předběhl naši produkci.
Takže to, co začalo jako futuristický experiment, se náhle stalo přímým komentářem k našim životům, jaké jsou právě teď. Ale upřímně: víc se mi to líbilo jako šílený futuristický projekt, protože se mi nelíbí směr, jakým svět jde. Teď se svět každý den drasticky mění. Je to šílené. A na životní prostředí teď nikdo nemyslí.
Foto Anders Overgaard
Takže vůbec nebylo záměrem reflektovat aktuální svět?
Samozřejmě to je do určité míry komentář k migraci a klimatu, ale není to můj politický názor, je to pozorování, zkoumání toho, jak bychom se my na Západě vyrovnali s takovou situací. Myslím, že kdybych přišel s politickým výkřikem, snížila by se umělecká hodnota seriálu. Ptám se na otázky, nepřicházím s odpověďmi.
Váš film Chlast zkoumal lidskou touhu po euforii, zato Rodiny jako ta naše se zaměřují na vykořenění, nejistotu. Co vás baví na analyzování těchto kontrastů?
Snažím se vždy balancovat mezi nadějí a zoufalstvím, humorem, násilím a těmito elementy, protože si navzájem pomáhají přežít. V tomto seriálu bylo opravdu těžké udržet naději. A velmi vážně jsem se tím zabýval. To byla hlavní výzva. A jediný způsob, jak jsme to mohli zvládnout, bylo podívat se, jak se vykořenění lidé z Dánska přizpůsobí v nějakém jiném místě.
Chlast byl o uvolnění, o extázi, ale také o topení se v nedostatku struktury. Každý film, který dělám, je balancem těchto věcí. Před lety jsem dělal film Rodinná oslava, i tehdy to bylo o balancování mezi velmi temným příběhem a humorem. Příběh by nemohl fungovat bez toho humoru, protože… Souvisí to s publikem, když není naděje, není humor, tak se vypnou, prostě se nezapojují. Myslím, že to tak je i v životě.
Část seriálu Rodiny jako ta naše vznikala v Česku. Proč zrovna tady?
První část odpovědi je nudná. Šli jsme tam kvůli finančním výhodám. Musím ale také říct, že natáčení první poloviny v Dánsku bylo neskutečně stresující. A slíbil jsem si, že už tam nechci točit. Když jsem dorazil do Česka, věci se změnily. Bylo to tak profesionální! A opravdu jsem si to užíval. Místní tým byl úžasný.
Máte nějakou oblíbenou vzpomínku?
Několik! Bydlel jsem v úžasném apartmánu hned vedle vašeho divadla v Praze a opravdu jsem si užíval procházky po ulicích. Také jsem si oblíbil blátivé kopce, kde se natáčelo Na západní frontě klid. To studio se mi moc líbilo. Užíval jsem si všechno.
Když jsem dorazil do Česka, věci se změnily. Bylo to tak profesionální!
V čem bylo nejsložitější přejít od filmové tvorby k seriálu?
Je to úplně jiný proces. První věc je, že jde o týdenní záležitost. Zůstáváte v životech lidí sedm týdnů, seriál má sedm epizod. Stále jste v jejich postelích nebo jiném soukromém prostoru. Kdežto film je spíš něco jako výstava, komunitní, je kolem vás více lidí.
Natáčení bylo velmi dlouhé, a když je něco takhle dlouhé, zapomínáte se koukat zpět, prostě točíte cokoli, co se hýbe, protože vás ten proces vyčerpá. Ale vlastně je to kreativní. Užíval jsem si se tolik neohlížet zpět a prostě jet dál. Musíte se zkrátka každé ráno postavit a natáčet.
Vaše filmy často zkoumají komplexnost lidských vztahů. Co nového o nich vypráví Rodiny jako ta naše?
Jako filmař chci vytvářet situace nebo postavy, které rezonují s vámi. Kde je něco, co zní povědomě, co s vámi zůstane, co si zapamatujete nebo vás přiměje přemýšlet o vašem vlastním životě. Není to tak, že bych chtěl něco sdělovat. Chci komunikovat. Obousměrně.
Chci, aby se lidé zapojili a představovali si, co se stane s těmito postavami po skončení série. Může se to stát v mé zemi? Měl bych změnit své chování? Byl bych osobou, která by následovala svého tátu, nebo mámu? Byl bych osobou, která by myslela na sebe, nebo na člověka vedle sebe? Všechny tyto základní existenční otázky bych chtěl, aby si lidé nesli s sebou. Není to tak, že bych nesl nějaké poselství, ale přišel jsem s hlubokou touhou sdílet své myšlenky.
Tenhle váš postup často dostává z herců mimořádné výkony, stačí zmínit Madse Mikkelsena v Honu nebo Chlastu. Jak s nimi pracujete?
Většinou to začíná obdivem. Vidím někoho, o koho mám zájem, koho považuji za opravdu dobrého a pak následuje otázka, jestli dokážu kolem toho člověka vytvořit nějaký charakter. Pak dělám spoustu práce. Není nic snadného na tom dostat z herců takové výkony. Vyžaduje to pro ně velmi silný základ, aby se mohli uvolnit a improvizovat nebo vypadat, jako by se to opravdu stalo. Takže dělám hodně přípravy, pak více přípravy a pak ještě více. A pak zapneme kameru.
Byl jste jednou z vedoucích osobností hnutí Dogma 95. Co vás inspirovalo k jeho založení?
Inspirovala mě myšlenka Larse von Triera odstranit všechno, co se zdálo jako břemeno. Zdálo se nám, že filmový průmysl jede trochu samospádem. A tak přišla radikální vzpoura, vzpoura proti naší vlastní průměrnosti, konzervatismu, který se vplížil do naší filmové tvorby. Něco takového se nedá zopakovat, protože tehdy to byl risk.
Když jsme pak točili Hon, všichni mi říkali, že dělám profesionální sebevraždu. Film o zneužívání dětí a podle těchto šílených pravidel? A byl to úspěch. A najednou, když podobný film uspěje, tak už element rizika zmizí. Už to najednou není vzpoura.
Je nějaký váš film, který zpětně vnímáte jako nejdůležitější?
Mohla by to být Rodinná oslava, ale taky jsem udělal film, který opravdu selhal: Za všechno může láska. Pochopilo ho jen velmi málo lidí, což není náhodou, ale k němu mám opravdu blízko. I když, víte co? Zapomeňte na všechno, co jsem řekl. Chlast jsem udělal pro svou dceru a každý na světě si ho vzal k srdci. Ten je pro mě asi teď nejdůležitější.
A nějaký žánr nebo typ příběhu, který byste si ještě rád zkusil?
Rád bych si natočil osobní, originální, specifický příběh, ale v anglickém jazyce. Jestli se to stane brzy? Snažím se!
