Nebyly to české Vlny z Prahy konce šedesátých let, ale drama Navždy s vámi z Brazílie let sedmdesátých, které si letos odneslo Oscara za nejlepší mezinárodní film. Oba filmy jsou si víc podobné, než by se zdálo. Proč uspěl zrovna ten brazilský?
Když nějaká kinematografie natočí svůj takzvaně národní film, v němž proplétá malé a velké dějiny, ideálně napůl tragickým, napůl povznášejícím způsobem, často slyšíme, že je takový titul globálně „neprodejný“, že ho zkrátka jinde nepochopí, protože je příliš svázán s kotlinou, odkud vzešel a k níž primárně promlouvá.
Podobně se také často vysvětluje, proč se například do oscarových nominací už dlouho nevtěsnal žádný český titul podobného ranku jako Zátopek, Bratři nebo třeba Vlny, což jsou v zárodku všechno tituly, v nichž se obyčejní lidé snaží popasovat se zločinným režimem. Ale pořád s režimem kdesi ve východní Evropě.
Letos přitom globálně uspěl dost podobný typ filmu, akorát z Brazílie sedmdesátých let, kde si na rodinu bývalého poslance Rubense Paivy došlápne vojenská diktatura. Nenápadné drama podle skutečných událostí nazvané Navždy s vámi nejprve zvedlo v jihoamerické zemi nebývalou vlnu národní hrdosti, kdy film v kinech vydělal přes 25 milionů dolarů. Tím to neskončilo.
Představitelka hlavní role poslancovy manželky Eunice, Fernanda Torres, dostala o pár měsíců později Zlatý glóbus a nakonec si vysloužila i nominaci na Oscara, stejně jako před pětadvaceti lety její matka Fernanda Montenegro, a to v jiném filmu stejného režiséra. Není divu, že Torres v zemi platí za hvězdu na úrovni těch nejznámějších fotbalistů.
Navždy s vámi nakonec vstupovalo do oscarového ceremoniálu rovnou se třemi nominacemi včetně té za nejlepší film – nakonec získalo sošku za nejlepší cizojazyčný titul, což prý slavily miliony Brazilců, kteří ceremoniál sledovali přímo na místech, kde se jinak koná karneval. Jak je to všechno možné?
Pokud necháme stranou fakt, že režisér filmu a dědic brazilského bankovního domu Walter Salles je miliardář z obrovské a kulturně významné země, který spolu s distributorem jistě spustil agresivní mezinárodní lobbistickou operaci za účelem naklonění si oscarových voličů, určitý velmi delikátní kalkul cítíte i z filmu samotného, takže jeho úspěch nakonec tak šokující není.
V příběhu totiž Salles chytře propojuje brazilské a globální artefakty, kdy se rodina koupe v moři a nad ní ční socha Krista Spasitele, jedna z dcer ale zase míří studovat do Londýna a mluví o Abbey Road. Tančí se tu na Jane Birkin a Serge Gainsbourga, mluví se o Zvětšenině Michelangela Antonioniho. Doma jsme nakonec všichni.
Pak jsou tu záběry fingovaného home videa, které nás ukotvují přímo ve středu rodiny, která se ujímá zatoulaného psa, schovává mléčné zuby svých nejmladších členů nebo hraje fotbálek, což vyvolává instantní dojetí, o němž něco vědí třeba tvůrci nedávného Aftersun, které také spoléhalo na podobnou nostalgii zašlých pohyblivých obrázků.
Nechybí tu ani institucionální zlo, které je všude podobné. Eunice po zmizení manžela musí na výslech, kde ji klasicky přesvědčují, že manžel údajně spojený s teroristy už „všechno řekl“, a že pokud ona sama nic neudělala, nemá se čeho bát. Z ostatních cel se pak ozývá křik a pláč, zatímco Eunice si ve své ubikaci dělá křídou na zdi čárky, aby věděla, kolik dní už za mřížemi strávila.
V očích současných hollywoodských voličů jistě také pomohlo, že ve středu příběhu není onen poslanec, ale právě jeho žena, která musí udržet rodinu pohromadě i bez otce. Podobně jako zbytek filmu je ale napsaná jako poněkud jednostrunná světice, která bojuje proti osudu klidnou silou – tu vidíme, že tajným policistům nabízí oběd, tu zase slyšíme, že jako právnička pomáhala původním obyvatelům, jimž stát ukradl půdu.
Walles tak s hrdinkou, která se nemění, nemá čím překvapit ve filmu, jehož karty jsou vždycky pouze odkryté. Když Eunice tak trochu pomáhá jeden z vojáků, musí onen voják ještě i zopakovat, že s režimem nesouhlasí, jako kdybychom to nebyli schopni sami vydedukovat z toho, co právě dělá.
Když rodinu monitoruje z ulice auto s tajnými, musí přijít služka, která řekne, že rodinu sleduje auto s tajnými. Poté co Eunice zažívala muka, která jsme viděli, stoupne si před novináře a opakuje jim, že zažívala muka, jednání státu bylo nepřípustné a nucená zmizení platila za nehoráznou krutost. A tak by se dalo pokračovat…
Nejlepší je tak tichá scéna v mléčném baru, kdy už Eunice ví víc než její děti, ale nesmí to na sobě nechat znát – tuhle lehkost ale vzápětí udusají rovnou dva flashforwardy, jeden do devadesátých let, druhý do nového tisíciletí, které mají historii propojit s přítomností a patrně vyslat jakési poselství o tom, jak naši minulost zaznamenáváme.
Podobně jako v případě Vln jde tak o film s bohulibými úmysly, v němž se chtějí v rámci historické rekonstrukce „skládat pocty“ a „splácet dluhy“, což ale bohužel není příliš zajímavé, rozhodně méně než ambiciózní tahy v náladách a žánrech, které si v jiném filmu o totalitě, Semínku posvátného fíkovníku, vyzkoušel íránský režisér Mohammad Rasoulof. Ten by si ceny zasloužil víc.
V případě Navždy s vámi se cítíte jako na poněkud průhledné a nepříliš nápaditě zrealizované přednášce z historie Brazílie, kterou se vyprávějící pamětnice zoufale snaží čas od času vybarvit a oživit tím, že řekne, že doma za diktatury často jedli suflé. Roztomilý, ale marný pokus.
