Žižkovskou galerii Hunt Kastner fungující od roku 2006 zastupuje jedna z nejzvučnějších jmen české umělecké scény. Proč jsou pro tuzemské tvůrce důležité zahraniční veletrhy? Jak se mění chuť místních sběratelů? A proč mohou aukce narušit vztah mezi galeristou a sběratelem? Zeptali jsme se spoluzakladatelky a galeristky Katherine Kastner.
V Česku je už více než třicet let, ale svůj silný přízvuk tahle Američanka nezapře. Sedíme společně v její galerii Hunt Kastner na pražském Žižkově, kterou před téměř dvaceti lety založila se svou kamarádkou, Kanaďankou Camille Hunt. Druhá polovina dua, Katherine Kastner, tu zapáleně vypráví o vrcholících přípravách veletrhu Art Basel.
Na něj se pravidelně vracejí s tuzemskými umělci už mnoho let. V roce 2007 sem galerie, kde nakupují přední čeští sběratelé, poprvé přivezla mladou Evu Koťátkovou, z níž se i díky mezinárodní prezentaci stala postupně mezinárodně úspěšná umělkyně se zastoupením v zahraničí a se samostatnými výstavami po celém světě.
Jménem Evy Koťátkové to ale v Hunt Kastner nekončí. V portfoliu umělců, které tato soukromá galerie zastupuje, nechybí ani další mezinárodní hvězda, v Berlíně usazená Klára Hosnedlová či sochařka Anna Hulačová, která před lety vystavovala například ve Fondation Louis Vuitton v Paříži.
Hunt Kastner zastupuje i Daniela Pitína, Dominika Langa, Tomáše Vaňka nebo Zbyňka Baladrána. Na letošní Art Basel, kdy se pražská galerie vůbec poprvé dostala do hlavní galerijní sekce veletrhu, poveze dílo vzpomínané Anny Hulačové, Evy Koťátkové, Jaromíra Novotného a Olgy Karlíkové. K vidění tu bude od 19. do 22. června.
Je pro vás Art Basel vyvrcholením galerijního roku?
I tak by se to dalo říct. Art Basel má opravdu skvělou kvalitu. Stále láká prominentní kurátory, sběratele, galeristy, ředitele muzeí, novináře i samotné umělce. Úžasné je, jak se tohle malé město se špičkovými institucemi během veletrhu promění na centrum umění, které navíc máte čas a prostor celé projít, což se vám třeba v Paříži nebo Hongkongu nepovede.
Pokolikáté se do Basileje vracíte?
Vystavujeme tam téměř od začátku fungování naší galerie. Začínali jsme v roce 2007 na Liste Art Fair Basel pro mladé umělce i galerie, kde jsme pak byli několik let. Byl to velmi důležitý milník, setkat se s mezinárodním uměleckým světem je pro galerii z Prahy, města, kam málokdo za uměním jezdí, opravdu zásadní. Další roky jsme se přesunuli přímo na Art Basel, do samostatných sekcí Statements, Features nebo Parcours.
Prezentovali jsme tu Evu Koťátkovou, Dominika Langa, Dalibora Chatrného, Annu Hulačovou, Jána Mančušku nebo Ewu Partum. A letos budeme poprvé v hlavní galerijní sekci Art Basel, kde jsou zastoupeny nejvýznamnější a nejprestižnější mezinárodní galerie současného umění, což považuji za velký úspěch. Jsme tam jako jediná galerie z Česka a jako jedna z mála z východo- a středoevropského regionu.
Na základě čeho se rozhodujete, koho ze svého portfolia umělců budete na aktuálním ročníku prezentovat?
Záleží na sekci. Třeba na Statements se obvykle prezentují mladší umělci, kteří mají na kontě mezinárodní zkušenost, ale ještě neměli velkou sólovou výstavu v instituci. Odpovím ale obecněji – vždy se rozhodujeme podle toho, zda cítíme, že by z prezentace mohl daný umělec nebo umělkyně nějak těžit.
Zároveň víme, že musíme nabídnout ty, kteří mají šanci v tak velké konkurenci uspět. Na Art Basel se každoročně hlásí stovky galerií z celého světa a je poměrně obtížné být přijat, konkurence je tvrdá.
Letos bude galerie Hunt Kastner prezentovat dílo Anny Hulačové, Evy Koťátkové, Jaromíra Novotného a Olgy Karlíkové. Proč zrovna je?
Volba byla jednoduchá: do této sekce je zkrátka potřeba přivézt etablované umělce a za mě Anna a Eva představují v současné době ty opravdu nejprominentnější. S Jaromírem Novotným máme z jiných akcí také skvělou zkušenost a Olga Karlíková (česká malířka a textilní výtvarnice tvořící v minulém století, pozn. red.) dodá celé naší expozici historický kontext. Ještě připomenu, že je také důležité, aby vám jako galerii hrál celý koncept dohromady i esteticky.
Jak velká investice pro vás taková účast je?
Je to velmi drahé, nejen finančně – bavíme se tu o milionech korun –, ale i časově. Co ale chci zmínit: poslední roky se nám daří získávat granty od města i Ministerstva kultury, čehož si velmi vážíme.
Foto Hunt Kastner
Foto Hunt Kastner
Foto Hunt Kastner
Jak se pozná, že účast na veletrhu byla úspěšná?
Úspěch má mnoho podob. Pokud se podíváme na krátkodobý pohled, úspěšný veletrh umění se měří kvalitou prodeje a kontaktů, které se uskutečnily během týdne, kdy se veletrh koná. Krátkodobý úspěch však není dostatečný ani udržitelný. Zjistila jsem, že nejcennější výsledky se vyvíjejí dlouhodobě.
Už začali na podobné akce jezdit i sběratelé z Česka? Vím, že jste v minulých letech mluvila o tom, že v tomto ohledu nejsme jako země příliš angažovaní.
Vzpomínám, že ještě v roce 2007 k nám do galerie nechtěl nikdo ze sběratelů chodit, natož prezentovat Česko na veletrzích. Teď se to ale lepší.
Čím to je? Nastoupila mladší generace sběratelů?
Myslím, že ano. Dříve tu byla většina sběratelů, kteří zbohatli v průběhu devadesátých let a kteří nechtěli se soukromými galeriemi spolupracovat vůbec. Nebyla tu taková tradice. Ti mladší se ale už chovají jinak. Jsou daleko více mezinárodní, zajímají se o světové dění, umějí perfektně anglicky, takže je to na podobné veletrhy přirozeně více táhne.
Proč je vlastně důležité české umělce na podobné veletrhy vyvážet? Jak byste to vysvětlila někomu, kdo se v uměleckém provozu neorientuje?
Česko je malá země a bohužel to tady funguje tak, že většinu umělců jejich vlastní tvorba neživí. Pokud tu chceme mít ty, kteří mají prostor tvořit a mají na to ty správné, plnohodnotné podmínky, musíme je představit i zahraničním sběratelům.
On totiž fakt, že tu vystavujete ve státní instituci, rozhodně neznamená, že se máte skvěle. Většinou za to nedostanete jako umělec vůbec zaplaceno, navíc chybějí peníze na samotnou produkci. A nejde jen o peníze.
Naši umělci, kteří už jsou na scéně zavedení, vystavovali všude, kde to šlo. Mají čekat na retrospektivu, až jim bude osmdesát let? Mají se vrátit do instituce, kde začínali? Proto je důležité je ukázat i v cizině, aby si jich všimli nejen sběratelé, ale i zahraniční kurátoři a galerie.
Vy máte spíš zahraniční, nebo tuzemské sběratele?
Dříve to byli skoro jen zahraniční sběratelé a instituce. Předpokládám, že svou roli sehrálo i to, že my, zakladatelky, nejsme Češky. V posledních letech se to ale změnilo – už za námi chodí více Čechů a díky akvizičním programům i instituce.
Tuhle změnu vnímám velmi pozitivně – zatímco dříve veřejné instituce čekaly, že dostanou díla od umělců darem, dnes je nakupují. Pro nás je tohle – vedle soukromých sběratelů, kteří budují velké sbírky – ta nejlepší cesta.
Proč?
Umělec ví, kde jeho díla jsou, ví, že díla neskončí v aukci, že se budou vystavovat a že o ně bude dobře postaráno.
Mnoho lidí si bohužel pořád myslí, že tu na umělcích jen vyděláváme a že žijeme životem plným drahých večeří a šampaňského.
Jak se tvoří vztah mezi vámi, galeristkou, a sběrateli? Jde o osobní, nebo spíše o obchodní vztahy?
Osobní vztahy máme spíše s umělci, s nimiž spolupracujeme a které zastupujeme. Máme mezi sebou léty budovanou důvěru. Se sběrateli se známe velmi dobře, ale jde o jiný typ vztahu. Snažíme se vůči nim být transparentní, aby viděli, co my jako galerie pro umělce děláme.
Mnoho lidí si bohužel pořád myslí, že tu na umělcích jen vyděláváme a že žijeme životem plným drahých večeří a šampaňského. Nic nemůže být dále od pravdy. Většinu toho, co vyděláme, dáváme zpět do našeho programu, do veletrhů, do produkce nových děl… Abych odpověděla – i ve vztahu sběratel–galerie hraje hlavní roli důvěra, bližší jsme si ale s umělci.
Je tato důvěra narušena, když se sběratel rozhodne po nějaké době prodat dílo v aukci?
Přiznám se, že to nemáme moc rádi. Máme radši ty sběratele, kteří si kupují umění, protože ho chtějí, ne protože v něm vidí investici, která se bude zhodnocovat. Navíc – když se jednorázově prodá nějaká věc draze, může to umělci spíše uškodit. Další problém vidím v tom, že jakmile se dílo ocitne v aukci, ztratíme přehled o tom, kde je.
A to může být problém nejen z hlediska možných výpůjček na výstavy, ale také etiky. Někteří naši umělci mají jasně stanoveno, komu nechtějí z etických důvodů své umění prodávat, a aukce tuto možnost ruší. Proto vždy naše sběratele žádáme, aby v případě, že se rozhodnou díla od nás prodat, napřed kontaktovali nás. My se pak snažíme najít kupce nebo dílo odkoupit zpět.
Kolik v současné chvíli zastupujete umělců?
Dvacet? Přiznám se, že už to nepočítám. Byla bych ale ráda, kdybychom mohli spolupracovat s více jmény. Jen máme kvůli výstavním prostorám, skladu i času omezené kapacity. I proto nové tváře přibíráme zhruba každý druhý rok.
Jak poznáte, že si sednete?
Často si je pozveme na výstavu a zhodnotíme, jak funguje naše spolupráce. Sledujeme, jak umělec pracuje, pozorujeme, jak zainvestovaný do své práce je. Jistě, nikdy to nedokážete odhadnout na sto procent, ale dlouhodobý kontakt prozradí hodně.
Kde berete na nová jména tipy?
Chodíme na AVU, UMPRUM, na FaVU, navštěvujeme výstavy v nezávislých galeriích, spolupracujeme s nejrůznějšími kurátory. Zdrojů, kde narazit na skvělé umělce, je naštěstí hodně.
Koho jste do svých řad přibrali naposledy?
Talentovanou malířku Dominiku Dobiášovou. Hned po zahájení výstavy tady na Žižkově mi bylo jasné, že si sedneme. Je perfekcionistka, má dobré ambice a talent a my jí jako galerie můžeme, myslím, hodně pomoci. Postaráme se o cenotvorbu, smlouvy, pojišťovny, vztahy se sběrateli a ona se může soustředit jen na tvorbu.
Stává se, že vás umělci se zastupováním i odmítají?
Musíme si uvědomit, že mít zastupující galerii není pro každého. Jsou tu i umělci, kteří mají rádi všechno pod kontrolou, užívají si, když se mohou setkat se sběrateli. Vzpomínám si na konverzaci s Milanem Grygarem, kterou jsem vedla krátce po jeho účasti na Lyonském bienále. Najednou s ním všichni chtěli pracovat a on už to opravdu neměl zapotřebí. A já ten postoj naprosto chápu.
Jak jste zmínila, prodáváte nejen sběratelům, ale i institucím. Na jaké umístění jste nejvíce pyšná?
Centre Pompidou má několik věcí od Evy Koťátkové, Anny Hulačové i Zorky Ságlové. Poslední zmíněná je i v Tate Modern a Eva Koťátková zase v Guggenheim v New Yorku nebo v Mudam Luxembourg. Jsem také velmi ráda, že české instituce konečně aktivně sbírají současné umění. Je důležité, aby čeští umělci byli zastoupeni v národních sbírkách, a ne jen v zahraničí.
Do jaké míry je úspěch umělce ovlivněn jeho samotnou prací a jak moc do toho vstupuje právě aktivita zastupující galerie?
Rozhodně by to nešlo bez talentu, to je jednoznačné. I do zahraničí se ale můžete dostat bez galerie, třeba skrze rezidenční programy, nebo zkrátka tak, že se tam přestěhujete. Zásadní je ale aktivita, networking. Galerie jsou proto dobré pro ty umělce, kteří se chtějí soustředit jen a primárně na tvorbu.
Foto Teodorik Menšl
Objíždíte světové umělecké veletrhy. Vypozorovala jste na nich nějaký nastupující trend, téma?
Materialita. Řekla bych, že mladí umělci rádi a často pracují s nejrůznějšími kombinacemi materiálů: textil, sklo, vosk. Což je zajímavé, protože tohle dělala Anna Hulačová už před lety. Často se teď v umění objevuje i téma spirituality, mystiky, ale i genderu.
Jsou „trendy“ i ženské autorky? V minulém roce mi tohle nezávisle na sobě řekly Eliška Konečná i Ester Knapová.
Ano, o ženy umělkyně je větší zájem. Až si občas děláme legraci, že bílý muž ve středních letech to má dnes těžké. Z dlouhodobého hlediska je ale vše o kvalitě, talentu a pracovitosti. Trendy jsou krátkodobé. Vše jde v cyklech, takže věřím, že se váhy zase někdy srovnají.
Pořád platí, že sběratelé nejčastěji kupují malbu?
To se nemění, ale platí to nejen u nás, i v zahraničí. Malba je tradiční forma a pro spoustu lidí je jedině tohle pravé umění. Zajímavé je, že v Česku, kde je velká tradice, není větší poptávka po fotografii. Sběratelé jsou pořád hodně konzervativní.
Vy umění sbíráte?
Ne, nemám ho kam dávat a navíc na něj nemám rozpočet. (smích) Myslím, že moje role je s uměním pracovat, ne ho sbírat.
Jaké má galerie Hunt Kastner další plány?
Jsem především ráda, že můžeme pokračovat v tom, co děláme. Stěhovat se neplánujeme, více výstav nebo veletrh bychom už kapacitně nezvládli. Rosteme pomalu, udržitelně a snažíme se dělat méně věcí dobře než spoustu, ale napůl. Mám velké štěstí, že mohu tuto práci dělat.
