Aktuálně nejsledovanější snímek na streamovací platformě Netflix, pojmenovaný jednoslovně Matka, přináší napínavou a dynamickou akci. A po delší době také hvězdnou Jennifer Lopez v drsnější roli. Jako zábava na jeden večer plní svou funkci, ale jinak film zapomenete hned další den po zhlédnutí.
Matka je zároveň typickým snímkem z produkce Netflixu. Buď se totiž jedná o drahé spektákly plné tvůrčí svobody poskytnuté zavedeným a specifickým tvůrcům, jako tomu bylo u Kaufmana a jeho Asi to ukončím, nebo u Scorseseho s natahovaným Irčanem, či naposledy u Iñárritu s jeho Bardo.
Ale mnohem častěji vrazí málo peněz do neambiciózního filmu s jednou hvězdou a doufá, že se na to lidi budou dívat aspoň při prohlížení sociálních sítí na telefonu, nebo třeba při žehlení. A tím je zrovna Matka. Je to film tak neoriginální, že se jeho tvůrci ani nepokusili přijít se zajímavějším názvem.
A to přesto, že titulů se stejným jménem jsou desítky, včetně psychicky náročného a exaltovaného artového snímku od Aronofského z roku 2017, který se pyšnil vykřičníkem v názvu navíc – pro jeho diváky velmi pochopitelným.
Netflixovská Matka žádným vykřičníkem nedisponuje a je to tak dobře, protože se jedná spíše o dílo, které by na svém konci mohl mít nejen jednu, ale rovnou tři tečky. Tak nevýrazné pocity vyvolává.
Je to nechtěný retro návrat do osmdesátých a devadesátých let, v nichž by podobnou roli místo Lopez ztvárnil třeba Steven Seagal nebo Jean-Claude van Damme. Na Schwarzeneggera nebo Stalloneho se jedná o až příliš banální počin, i když si oba za svých zlatých časů zahráli taky v několika přešlapech.
Scénář, kteří napsali dokonce tři autoři, je hloupý tak, až to přechází únosnou hranu. Většina postav spolu nemluví, spíš jen hláškují. Jako by dopředu scenáristi bojovali s konkurencí několika vteřinových tiktokových videí a chtěli neustále poutat diváka zpátky k obrazovce.
Bolí to nejvíc při scénách s dcerou, které mají evidentně dle kamerových kompozic a použité hudby působit emočně nabitě, ale ani na jednu se nedá přes všechna ta vyřčená klišé napojit.
Děj je velmi jednoduchý, i když zbytečně složitě poskládaný. Matka – ano, skutečně nemá jméno, je tu vedena jen jako Matka s velkým M, jedna z mála snad záměrně vtipných narážek na žánrovost – byla nucená vzdát se hned po porodu vlastní dcery Zoe. Pracuje totiž jako vražedkyně, má spoustu nepřátel a je v konstantním nebezpečí.
Svou dceru do něj přivést pochopitelně nechce, a tak ji svěří do péče náhradní, „normální“ rodině a dál se věnuje svému násilnému povolání. O dvanáct let později, kdy se vůbec neviděly, ale Matka zjišťuje, že je její dítě opět v nebezpečí, protože její identitu vypátrali nebezpeční muži, s kterými navíc v minulosti něco měla.
A rozjíždí se dynamický děj plný akce a nepopsatelně trapných hlášek. Cíl je jediný. Zachránit dceru a definitivně uzavřít nevyřízené účty se zlomyslnými záporáky.
Pokud vám příběh něco připomíná, je to pravděpodobně sto jiných filmů, které s podobnou premisou pracovaly. Svěžím zpestřením je tu pak jedině fakt, že typické maskulinní hrdiny akčního žánru tu nahrazuje žena, navíc matka, jak se nám konstantně připomíná.
Ale i této genderové změny jsme si v Hollywoodu v posledních letech užili opravdu hodně, a tak se na tomto rozhodnutí nějaká tvůrčí odvaha hledá jen stěží.
Z poslední doby například v korejském ad absurdum přestřeleném hitu Pok-sun nesmí přežít, který nesrovnatelně lépe zvládal kombinovat šílené akční sekvence s citlivými scénami sbližování mezi dcerou a matkou.
Lopez byla kdysi odstřelovačkou v armádě. A pochopitelně tou nejlepší. Dozvídáme se, že zabila šestačtyřicet lidí v Iráku a v Afghánistánu.
V krátkých a spíše povrchních momentech tu nahlížíme do posttraumatického syndromu titulní hrdinky, ale tyto scény působí spíš jako snaha vložit do zcela záměrně plochého filmu alespoň náznaky hloubky.
Tak akorát, aby se vlezly do titulků článků, které můžou snímek skrz náročnější téma propagovat. Je to jen stínová návnada na problematiku, která se tu letmo načrtne, ale nikdy se o ní vlastně nic nedozvíme.
Lopezina Matka je chladná a odtažitá, protože zažila ve válce hrozné věci, ale doopravdy chce milovat svou dceru a být jí nablízku. V lepším filmu by klasický scenáristický archetyp mohl fungovat, ale tento efektní spektákl se sám ani na oko nesnaží být citově založený.
Všechny scény, které jsou klidnější, jsou jen základem, který buduje napětí před další akcí. Ta je většinu času dobrá a choreograficky dokonce místy zajímavá, ale zároveň ji potápí kamera, která většinou snímá tmavé záběry, občas vyloženě iritující svou nepřehledností. Tudíž přes den se na film v podstatě dívat nedá.
Navíc co na dobré akci, když nám na hlavních postavách v podstatě nikdy příliš nezáleží. Jsou to ploché figurky na šachovnici, která taktiku vyměňuje za bezbřehé střílení a mlácení na všechny strany. Nikdy se navíc nejde do tak radikální epičnosti, jakou disponují ty lepší marvelovky nebo filmy s dnes již ikonickým Johnem Wickem.
A tak se na to všechno hezky dívá, ale zůstává stejně pachuť na jazyku, že podobně divoké střety jsme viděli jinde a lépe.
Matka je v lecčems symptomatický film pro dnešní streamovací dobu obsahu, která nejde příliš po hloubce ani po náročnějších tématech, jako spíš udržuje kulturu průměrnosti: toho natočit něco tak akorát. Hlavně že je to novinka.
V úplně všech ohledech se jedná o film, který zapomenete další den po zhlédnutí. Ale zároveň není tak špatný, aby vás po dobu sledování vyloženě vytáčel. Jsou tu momenty, které implikují, že by se pod vším nánosem patosu a klišé mohl skrývat chytřejší snímek, ale nikdy úplně nerozkvetou v potentní momenty napojení se na jednorozměrné postavy.
Pokud si chcete užít jednoduchý akční film, určitě vás Matka nezklame, ale z tohoto ranku z minulosti existují mnohem zábavnější a chytřejší kousky. Zůstává jen Jennifer Lopez, která je jako vždy ikonická. A zaslouží si lepší role.
