Atlanta si už od svého začátku dělala, co chce. A s postupem času a s kritickými i diváckými úspěchy se nebála zajít až za tu nejzazší hranu toho, co je pro dnešního diváka únosné.
Se spuštěním každé epizody nás čekal známý fikční svět, ale co se v něm bude odehrávat, zůstávalo až do samotného konce záhadou.
Málokteré dílo v posledních letech tak překvapovalo, protože se Atlanta prostě nikdy nedržela známých příběhových struktur nebo morálního kompasu.
Kladla těžké otázky nejen ohledně rasy, ale také třídních rozdílů, showbyznysu, genderu, talentu, píle, závislosti, současné maskulinity, ale i obecnějších témat, jako je rodičovství, partnerství, přátelství nebo empatie.
Letos skončil na stanici FX dost možná nejodvážnější seriál, který jsme za poslední dekádu mohli jako diváci sledovat. A s potěšením se spoustou dalších kritiků mohu říct, že skončil stejně tak bizarně a fantasticky, jako po celou dobu svého vysílání fungoval.
Metafyzický zážitek, při kterém divák neví, jestli se má smát, nebo brečet, ale taky dojemný epos o mužském přátelství a snaze najít své místo ve světě navzdory všem systémovým útlakům a překážkám. Surreálná odysea za hranice našich snů a nočních můr. To všechno byla Atlanta.
Ústřední zápletka je ještě docela tradiční. Hlavní hrdina Earn (Donald Glover) se vrací do rodné Atlanty poté, co ho vyhodili z prestižní Princetonské univerzity. Je bez peněz a chybí mu nějaký směr. S bývalou přítelkyní Van (Zazie Beetz) má dceru Lottie a právě kvůli nim dvěma se snaží vrátit svůj život zpátky na kolej.
Jeho bratranec Alfred (Brian Tyree Henry) zrovna prorazil jako rapová star pod pseudonymem Paper Boi. Nakonec se Earn stane jeho manažerem a tak začíná jejich společná cesta za dobytím rapové hudební scény.
Hlavní dějová linka se ale s postupem času stává pouze volným motivem spojujícím jinak velmi variabilní epizody, které se vydávají všemožnými a často zcela nečekanými směry. A především úplně bizarními odbočkami, ve kterých ústřední hrdinové ani nefigurují.
Sám Donald Glover, který je krom titulní role také scenáristou, režisérem a tvůrcem seriálu, řekl, že o psaní Atlanty přemýšlí spíše jako o sérii krátkých filmů nebo seriálových povídek, které na sebe subtilně navazují, ale dají se sledovat i separátně.
Krom detailů a komplexních vztahů mezi postavami, které jde vnímat jen při chronologickém sledování, je ale pochopí i divák, který si úplně náhodně zapne v televizi kterýkoli z natočených dílů.
Mnoho lidí označuje Atlantu jako Twin Peaks s rapery, ale s přibývajícím časem je tento hudební žánr pro seriál méně důležitý a jeho podivnost nabývá úplně jiných rozměrů než Lynchovo kultovní dílo.
Srovnání je to ale pro běžného konzumenta pořád funkční, protože v podstatě vystihuje srozumitelně jeho lehce surreálnou atmosféru. Oproti Twin Peaks ale Atlanta mnohem víc pracuje s běžným světem a jeho problémy, do kterého se spíš jaksi vkrádají mechanismy snů.
Jsme v naší realitě, ale ta je pokřivená a události se neodehrávají tak, jak očekáváme. Většina postav seriálu to navíc tuší. Ptají se, co je špatně: zažívají déjà vu? Jsou vzhůru? Nebo proč nic kolem nedává smysl?
Na otázky neexistují odpovědi. Tedy dají se najít, ale spoléhá se tu na inteligenci diváka, který si ideálně dá ten čas se nad nimi zamyslet. Na obrazovce se vrství série zvláštních situací a je už pak čistě na nás, jak s nimi naložíme. Klíčů k interpretaci jsme dostali mnoho.
Donald Glover je v současném Hollywoodu bez nadsázky renesanční muž. Krom svého hereckého působení je také známý jako raper a zpěvák. Pod pseudonymem Childish Gambino vydal v roce 2018 virální skladbu a dnes již kultovní klip, v tuto chvíli s téměř 860 miliony zhlédnutí, This Is America.
Ale také se angažuje jako scenárista, producent a režisér. A do určité míry je to egomaniak, který si letos napsal a nafotil kontroverzní rozhovor sám se sebou pro server Interview Magazine.
Atlanta je převážně jeho do posledního detailu promyšleným dílem, ale byla by chyba připisovat mu všechny zásluhy. Zásadní je také role jeho bratra Stephena, který napsal celou řadu epizod, a především režiséra Hiro Muraie, který stojí za většinou z nich.
Je to také jeden z prvních seriálů v Americe, který psali jen Afroameričané a rasová problematika je pak jedním z ústředních témat. Přestože v České republice seriál není příliš známý, v zahraničí se těší už od samého začátku nadšenému kritickému přijetí a letos ho časopis Rolling Stone označil za 9. nejlepší seriál všech dob.
Server The Guardian jej už po druhé sérii v roce 2019 zařadil jako 10. nejlepší seriál tohoto století. A to nezmiňujeme prestižní vítězství na Zlatých glóbech nebo cenách Emmy.
Co tedy dělá Atlantu tak unikátní? Především je to silná scenáristická práce, která porušuje téměř všechny základní pravidla toho, jak se seriál píše. Přesto ale zůstává výsostně kvalitní a právě kvůli tomu nepředvídatelná.
Díly začínají standardně s jasně stanovenou zápletkou, ale v průběhu stopáže není téměř nikdy možné odhadnout, kam se budou vyvíjet. Pojí se s nimi jakýsi pocit podivnosti, která nalomuje naši běžně vnímanou realitu na kusy a dostává se do hloubek současných problémů s absurdností a temnou komičností sobě vlastní.
Ruku v ruce s kvalitním scénářem je pak zásadní nádherné vizuální zpracování, ve kterém je téměř každý záběr významotvorný. A mnoho kamerových kompozic je tu pro trénované oko výtvarnou slastí.
Kameraman Christian Sprenger, který stojí za valnou většinou dílů, je zjevně perfekcionista, pro kterého jsou obraz, rozložení postav i role okolí zcela zásadní, a vypráví stejně tak jako slova v seriálu vyřčená.
V roce 2020 Glover napsal dnes již smazaný tweet, ve kterém řekl, že třetí a čtvrtá série Atlanty nemají v historii televize srovnání krom Sopranů. Nic lepšího doposud nebylo. V té době se jeho nabubřelosti bylo možné smát.
Po odvysílání obou sérií, které vyšly ven letos (třetí v létě a čtvrtá na podzim), ale není pochyb o tom, že on a jeho tým stvořili naprosto unikátní a obsahově i formálně nepřekonatelná díla, která budeme analyzovat další desítky let. Někdo jistě už v tuto chvíli chystá na motivy seriálu doktorandskou práci.
V sedmé epizodě první série se v televizní reportáží dvacetiletý Afroameričan identifikuje jako třiatřicetiletý běloch. V té samé sérii vidíme černého Justina Biebera nebo neviditelné auto.
V druhé sérii, v epizodě zdaleka nejuznávanější a vnímané jako vrchol celého seriálu nazvané Teddy Perkins, jsme v podstatě svědky životopisného převyprávění všech traumat Michaela Jacksona, která ho dohnala až do jeho tragického konce a osobních prohřešků. A to skrz formát klasického hororu.
Je to zábavné, žánrové, děsivé i skutečně psychologicky komplexní. A to jsme jen v půlce, v dalších dvou řadách se jde ještě dál.
Tvůrci nikdy neviděli limity toho, co mohou říct, a prostě je bez váhání překračovali. Atlanta je koncipována jako komedie a sám Glover řekl, že by mu stanice FX nedovolila seriál točit, pokud by jim od začátku přiznal, co plánuje do budoucna s dílem dělat.
Atlanta je sice vtipná, často dokonce velmi, ale mnohem častěji je mrazivá, nepříjemná, ambivalentní a někdy přímo krutá. Směje se všem a všemu, ale zároveň v ní zůstávají vždycky bez zaváhání hodnoty lidskosti, empatie a pochopení pro chyby. A taky všeobecné zmatení z toho, co se v současnosti vlastně děje a kde je pravda.
V době, kdy se například u nás volá výrazně po takzvaném nekorektním humoru, je Atlanta zářný příklad seriálu, který dokáže být takto nekorektní bez toho, aby byl mizogynní, stereotypizující nebo nenávistný.
Dělá to skrz humor, který je inteligentní a dokáže si hrát s ambivalencí, kterou v sobě nejcitlivější témata dneška nesou. Nešetří nikoho, ale zvažuje empaticky postoje všech, než se jim vysměje.
Co je na seriálu ve skutečnosti nejzajímavější krom kontroverzí, humoru a jeho objevné neočekávatelnosti, která je v záplavě generických děl chrlených na nás streamovacími službami osvěžující, je ona zmiňovaná hra s realitou.
Pokud je totiž Twin Peaks v rámci výtvarného umění Dalí, Atlanta je René Magritte. Vše je na svém místě, jsme bdělí, ale určité detaily tu vůbec nedávají smysl.
Jako společnost už dlouho o snech přemýšlíme jako o stavech, které nám mohou říct mnohé o tom, kým jsme jako lidé a co pro nás znamená být naživu. Zároveň ale s každodenními starostmi nemáme čas ani energii se jimi opravdu zaobírat. Probudíme se a spěcháme z postele za povinnostmi.
Co Atlanta dělá, je to, že naši každodenní únavnou realitu vezme a vloží podivné sny přímo do ní. Ty pak zpochybní to, co vnímáme jako samozřejmé. Na moment se zamyslíme a říkáme si jako diváci: to přece není v pořádku. Co se to děje? Proč je to takhle vykloubené?
Glover, Murai a celý jejich tým totiž nepřímo volají po tom, abychom se takhle pozastavovali pořád. Denně se střetáváme s tolika podivnými a nesmyslnými pravidly, předsudky a limity ve vlastní hlavě, až se zapomínáme zamyslet, co je podle nás vlastně správné.
Realistická díla mají sílu vyvolat v nás odpor vůči tomu, co je na světě tak zjevně špatně a s čím je třeba bojovat, ať už je to například chudoba, nebo válka. Surreálná díla jako Atlanta ale mají obrovskou sílu nám ukázat, co denně vnímáme jako normální, ale nemělo by to tak být.
Naše zmatení z toho, co se děje na obrazovce, tu funguje jako metoda k vnímání absurdity našeho běžného života. Je to nevybíravě cynický seriál, který kritizuje bez zábran dnešní společnost.
Postavy ale nikdy nepřestávají hledat způsoby, jak se stát lepšími lidmi a jak si ve společnosti najít místo, ve kterém mohou aspoň na nějaký čas být šťastné.
My jsme se o to po celé čtyři série mohli pokoušet s nimi a byl to zážitek, jakému se nepodobal v televizní historii žádný jiný. Díky za to.
