Dlouholetá šéfka kinematografického fondu Helena Bezděk Fraňková hospodařila již s miliardami korun pro filmový průmysl. Nyní se instituce dočkala velké změny. Podporovat bude kromě filmů i seriály, dá víc peněz na pobídky a peníze poprvé dostane od platforem jako Netflix nebo Disney+. Otevřený rozhovor však nabízí i nečekaně upřímný pohled na to, jak funguje státní správa.
Po dekádách, které strávila prací pro českou audiovizi, ji v její kanceláři v pražském Veletržním paláci otázkou úplně nepřekvapíte. Dost často se ale stane, že odpovědí překvapí ona vás, protože si často nebere servítky způsobem, který od státní správy úplně nečekáte.
Ostré lokty mít musí – letos fond hospodaří s částkou 1,69 miliardy korun, což jsou peníze, na něž si chce sáhnout obrovské množství subjektů.
Fraňková ostatně říká, že má „krutou“ profesní deformaci, i když se jako divačka kouká na filmy.
„Říkám si, aha, tak oni neměli prachy. Tady jim zapadá slunce, takže dělali přesčasy a vůbec nestíhali, protože tomu chybí střihová návaznost. Jsem také jediná, kdo dokouká i závěrečné titulky, abych věděla, kdo to celé financoval a kdo byl partnerem,“ vypočítává.
Podobně se ale prý na práci svých kolegů dívají všichni filmaři. „Mám velmi dobrou kamarádku, která je maskérka, od níž zase slyším: Viděla jsi ty masky?! Přitom já bych vůbec neřekla, že tam byl nějaký problém. Kostymérky zase vidí každý nezapnutý knoflík,“ směje se.
Čeho si ale prý všimnou skoro všichni, je hroutící se dramaturgický oblouk. Když je zkrátka na filmu nebo seriálu vidět, že měl ještě nějakou dobu zůstat takzvaně ve vývoji a nehrnout se ne zcela promyšlený do produkce.
„Je jedno, jestli píšete zákon, scénář nebo článek, všechno chce čas. Víceméně je to na tom filmu nebo seriálu vidět,“ míní Fraňková, podle níž ale právě na vývoj často nejsou peníze.
Státní fond kinematografie, který se od ledna podpisem prezidenta Petra Pavla změnil na Státní fond audiovize, bude nově podporovat i seriály.
Když se Fraňkové ptám, zda se tím podpora neroztříští a nezmizí „štempl kvality“, říká, že fond nebude podporovat tituly typu soap opera. „To se fakt nestane. Pořád hodnocení konstruujeme tak, že tam musí být přidaná hodnota,“ sděluje.
Od kritiků dotací prý slýchává, že se pořád podporuje jen „DHB“, což podle ní znamená deprese – holokaust – bolševik, zároveň si ale nemyslí, že by se měla podporovat umělohmotná agenda, která „ostentativně otevírá témata“.
„V tom je ten vývoj! Jistě můžete mít seriál s ekologickým tématem, ale nemůžete začínat tím, že lidé jdou lesem a sbírají papírky. To se musí ukázat jinak,“ míní.
O tom, kdo podporu dostane, však nerozhoduje ona, ale čtyři samostatné rady pro filmy, seriály, animaci s videohrami a také pro infrastrukturu audiovize. Ty mají navíc ještě svoje hodnotitele jednotlivých projektů.
Filmaři budou muset nově projít takzvaným tvůrčím a realizačním testem, žadatelé o podporu se navíc přesně dozvědí, proč například neuspěli.
Ona sama však přesto musí být naprosto v obraze kvůli práci, zároveň sleduje i to, co její děti či manžel. Během rozhovoru tak často jen tak mimochodem odbočíte k aktualitám, typu seriálu Hra na oliheň, na jejíž druhé řadě je už podle Fraňkové příliš vidět, že si ji Netflix objednal a nevzešla přímo od Korejců. Říkat, že někde „za kopečky“ se točí jen „quality tv“, je podle ní chiméra.
„Teď jsem se bavila s jedním dánským kolegou a říkám mu: Vy máte tak skvělé filmy, já na ně chodím moc ráda do kina. On odpověděl: Také k vám do distribuce pošleme ty dva výkvěty! Kdybys viděla ty ostatní haluze… Je to všude podobné,“ říká Fraňková, podle níž za zmíněnou transformací fondu stojí i společenská objednávka.
Filmy se v kinech požírají mezi sebou. Je jich tam strašně moc.
„Lidé chodí do kina podstatně méně, než když fond začínal, na druhou stranu se v kinech filmy požírají mezi sebou. Je jich tam strašně moc. Pojďme říct, že není třeba vyrábět ročně třicet dokumentů do kin. Pojďme přiznat, že prostě patří do televize nebo na stream,“ sděluje s tím, že musí žonglovat mezi potřebami audiovize i diváckými návyky.
Ve filmu se pohybuje přes dvacet let. Od roku 2006 řídila odbor médií a audiovize na ministerstvu kultury a fond vede od roku 2013. Říká, že je to „většina jejího života“. Když v Maďarsku v roce 2004 vznikl první zákon o filmových pobídkách, stála vystudovaná právnička prý zrovna na place jako asistentka režie.
Pak už práci neměla, tak odešla na ministerstvo kultury, kde chtěla navrhnout podobnou legislativu. Malovala si, že bude do dvou let hotová, nakonec ale v působnosti ministerstva jako vrcholná státní úřednice zůstala dodnes.
„Když děláte uzávěrku rozpočtu za dvě miliardy, musíte ke každé koruně vědět, kam šla a proč. Když máte v České národní bance odpinknout výplatu stovek milionů korun na pobídky, tak vám není úplně psychicky dobře. Jako šéf fondu se jen neculíte na premiérách a filmových festivalech,“ sděluje.
Přesto ale prý Fraňková stále vysvětluje, k čemu instituce, v jejímž čele sedí, vlastně je. Financuje prý projekty, které by z ekonomických důvodů vůbec nebyly realizovány.
Točily by se tak pravděpodobně jen spotřební komedie „s pěti babkami, čtyřmi medovníky a ojetým Renaultem“, jak říká s nadsázkou. Míní, že jsou potřeba i filmy s přidanou hodnotou ponoukající ke kritickému myšlení.
„Nikde v Evropě nemáte variantu amerického studiového systému. To je velký omyl, když vám někteří konzervativci řeknou: Natočte něco, ať se to prodává po celém světě!“ zdůrazňuje.
„V momentě, kdy jste studio, máte bambilion z celosvětové distribuce, Toma Cruise a mluvíte anglicky, splníte tento požadavek mnohem snadněji, než když nemáte bambilion s Cruisem a místo angličtiny mluvíte česky. I přesto se ale některé filmy do zahraniční distribuce dostanou a mají i úspěch,“ podotýká.
Od českých filmařů je někdy slyšet, že bez podpory fondu, která se může pohybovat od několika stovek tisíc až po více než dvacet milionů korun, které naposledy získal film Franz režisérky Agnieszky Holland, nemohou vůbec začít točit.
Fraňková ale varuje, že vznik projektu nemůže být podmíněn tím, zda „jedna organizace dá, nebo nedá“. Fond by podle ní měl podporovat méně projektů, ale vyššími částkami.
„To chtějí všichni! Do momentu, kdy uvidí rozhodovací tabulku, jsou první pod čarou a ptají se, zda by se všem nad čarou nemohlo ubrat půl milionu, aby se dostalo i na ně. Více peněz, méně projektů je mantra. Dobře, pojďme to udělat, ale vy, co budete pod čarou, nehysterčete,“ říká Fraňková.
Aby bylo jasno – systém podpory funguje tak, že se v rámci jednotlivých výzev porovnávají projekty, které žadatelé do dané výzvy přihlásili.
Letos se část českých filmařů shodla, že v průmyslu se kumulují problémy týkající se pracovních podmínek, časové náročnosti nebo finančního ohodnocení.
O tom, jak problémy řešit, se vede debata, přesto je z ní často vyjmuta trochu nekomfortní otázka, zda v českém filmovém průmyslu není prostě příliš lidí. Fraňková je s takovým hodnocením opatrná, ale připouští, že v podobných debatách se často „pro stromy nevidí les“.
„Děje se to, že přetížení lidé na place říkají, že nechtějí pracovat patnáct hodin denně. Nedokážou ale odpovědět, proč to dělají. Pracují patnáct hodin denně ne proto, že by producent byl pro nevolnictví, ale zřejmě nemá peníze, aby točil místo patnácti dnů čtyřicet,“ sděluje.
„Teď je otázka, proč si ten producent neřekl: Tak já to nespustím, seženu zbytek peněz, abych místo patnácti dnů mohl natáčet čtyřicet. A pak je otázka, zda ty peníze lze vůbec sehnat. A hned následuje další. Je nutné to za každou cenu dělat, i když na to nemám dostatek peněz? Vždyť to bude vidět na každém záběru, obrazu,“ říká Fraňková. „Producent se tím ale živí, takže rozhodne, že se to celé i přesto spustí,“ dodává.
Nejen český filmový průmysl ale podle ní skutečně zasáhlo těžší období, kdy u nás kvůli covidu, stávkám amerických scenáristů i energetické krizi příliš netočil Hollywood, takže práce tolik nebyla. Od ledna však Česko cizím produkcím vrací 25 procent z peněz utracených za místní služby.
Současně vzroste nejvyšší možná částka pobídky na jeden projekt na 450 milionů korun, což láká několikadílné seriály. Může ale vůbec tahle pobídková válka mezi státy skončit, když vždycky bude někdo, kdo takzvaně „dá víc“?
„Jestli nějaký projekt bude, nebo nebude v Čechách, ale není jen o procentu pobídky,“ upozorňuje Fraňková. Studia či streamovací platformy podle ní zvažují i vratku DPH, kapacitu ateliérů či lokace.
„Na Slovensku máte pobídku 33 procent, ale nemáte tam studia. Kolo času, Blade Runner 2099, Nadace, to jsou všechno projekty, které se točily u nás, a potřebovaly jak ateliér, tak lokace. Na Slovensku můžete jít do nějaké opuštěné továrny, ale to není úplně komfortní,“ říká.
Zahraniční produkce prý také hledí na to, kolik v Česku mohou v jeden moment sestavit štábů. „Když jsem to řešila s chorvatskou kolegyní, tak říkala: my dáme tři a jsme rádi. Lotyšsko, Litva, ty jsou levnější než my, mají vyšší procento pobídky, ale kdyby se jim tam nacpal jeden Blade Runner, tak jsou celý rok na mrtvici a nikdo tam nenatočí nic jiného,“ dodává ředitelka fondu.
Letos už se v Česku začal točit nový akční seriál platformy Amazon Prime Video s krycím názvem USW, v němž hrají Octavia Spencer a Hannah Waddingham. Naplánovanou má necelou stovku natáčecích dnů a utratí u nás více než miliardu korun. „Víme i o nějakých dalších projektech, ale ještě o nich nesmíme mluvit,“ říká Fraňková.
V Česku by podle ní byly vedle Barrandova a Prague Studios v Letňanech potřeba ještě další ateliéry. „Postavit krásné a moderní filmové ateliéry je drahé. Je nutné si uvědomit, že je to podnikání závislé na tom, jestli budou pobídky, nebude hořet Hollywood, nebude stávka scenáristů, nebo že někdo nezruší zákon o audiovizi, či dokonce fond. Nevím, co udělá Trump,“ dodává.
Jedním z cílů pro místní filmaře by mohla být tvorba takzvaných „originals“, tedy místních projektů, které jsou ale obrandované platformou jako Netflix či Amazon Prime Video. Fraňková ale upozorňuje, že nemusí jít o výhru.
„Třeba v Norsku se teď dělají originals s norským režisérem, scenáristou i herci, ale platformy k tomu vůbec nepotřebují místního producenta. Ten pro ně dělá jen servis. Svůj vlastní kapitál tak nevytváří a nedisponuje pak ani licencí. Na druhou stranu je to obrovská příležitost pro české kreativce,“ podotýká.
Český fond však nově získá víc peněz právě od platforem jako Netflix nebo Disney+, což se dosud nedělo. „Platformy mají celkovou povinnost 3,5 procenta a z toho musejí jedno procento odvést do fondu. U zbytku se rozhodnout, zda odvedou, nebo udělají přímou investici. Peníze budou odvádět poprvé v červenci 2026,“ potvrzuje Fraňková. Podle propočtů fondu by mělo jít o částku třicet až 130 milionů korun.
Nedá se prý očekávat, že platformy budou hned vyrábět zmíněné české „originals“, spíš ony 3,5 procenta z tržeb odvedou do fondu. Otázkou také zůstávají detaily formy nové podpory pro videoherní průmysl. Tato vývojářská studia totiž fondu na rozdíl třeba od kin nic neodvádějí. Fond má však mít alespoň podíl z budoucího zisku.
Co se týče budoucnosti samotné Fraňkové, mandát jí končí na podzim. Kandidovat znovu na ředitelku fondu prý už nebude, potvrdila pro Forbes Life. Je prý zázrak, že zmíněná změna fondu prošla, takže jeho financování teď má být podstatně víc předvídatelné.
„Odtransformuji to, zapnu dálkovým ovladačem a odejdu někam do lesa,“ usmívá se. Svoji práci má evidentně ráda, zároveň je ale mezi řádky cítit určitá frustrace, která se vyjevuje, když řekne, že by na fondu klidně mohl točit Jiří Havelka svoji novou komedii typu Vlastníci.
„Střetává se zde tisíc různých zájmů,“ sděluje žena, která jedná se zástupci uměleckých vysokých škol, lobbisty Netflixu, vládními legislativci i poslanci. Zároveň musí postupovat vždy striktně podle předpisů.
Střetává se zde tisíc různých zájmů.
„Sedí před vámi dramaturgyně, která vůbec nechápe, co říkáte, ale tvrdí, že jí házíte klacky pod nohy a neumožňujete vyhlásit výzvu, jak by chtěla ona. Vůbec si neuvědomuje, že pokud se neodbude hnusná úřední práce, tak naše rozhodnutí bude protiprávní. Ale já jsem přece úplně blbý státní úředník žijící z jejích daní,“ říká Fraňková.
Státní správa podle ní není dokonalá a sama sebe bojkotuje. „Vznikne nějaká představa, že se takzvaně krade, takže se vymyslí zákon o veřejných zakázkách. Je logické a legitimní, aby takový zákon byl. Ale z nějakého důvodu se napíše tak stupidně, že nutí státní správu nakupovat to nejlevnější. Po pěti letech se zjistí, že nakupovat úplně nejlevněji není žádoucí, že by to chtělo novelizovat, že to nemá být levné, ale hospodárné, zároveň efektivní a účelné,“ vypočítává.
Zdůvodnění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti je ale podle Fraňkové velmi těžké napsat.
„Když to přirovnám k ženě v domácnosti, tak ona svoji domácnost zná a přesně ví, jakou například koupit lednici, aby se vešla do místnosti a sloužila dobře celé rodině, zároveň nezruinovala rozpočet. Ve státní správě ale tu lednici nekupuje žena v domácnosti, nýbrž úředník, který v té domácnosti nikdy nebyl, neví, kolik má členů, ani zda se lednice do kuchyně vejde,“ míní Fraňková. Snaží se ale zůstávat pozitivní.
„Z mé pozice se vlastně děsím hlavně toho, že se už brzy nebude chtít ani film, ani seriál. Budou se chtít jen reality shows. Vždyť blíže nedefinované české platformy už mají většinu předplatitelů jenom kvůli nim. Já jako člověk, který miluje sedět v kině, trpím.“
