Porcelánku Goldfinger založili před sedmadvaceti lety dva designéři s vášní pro krásu v každodenním životě. Díky sázce na kvalitu, a zároveň rychlosti výroby, mají zákazníky z celého světa, včetně nejluxusnějších značek.
„Udělat porcelánku v malém je nadlidský úkol. Když to ale nevíte, je vám dvacet čtyři let a myslíte si, že všichni kolem jsou blbí, tak se vám může stát, že se to i podaří,“ směje se Jiří Hlušička a začíná vyprávění o tom, jak uspěli v konkurenci porcelánových gigantů zvučných jmen, bez velkých hal, pecí a desítek zaměstnanců.
Za okny domu v poklidné brněnské městské části s neobvyklým názvem Komín (neplést se slovem komín, místní jméno pochází ze staré češtiny a souvisí s mužským jménem Koma) je mlhavo. Na první pohled nepoznáte, že právě tady vznikají zakázky pro brandy světového módního byznysu i kubistický porcelán podle sto let starých návrhů, kterým se Česko proslavilo po celém světě.
Foto Tomáš Škoda
Lezavé počasí charakteristické pro předjarní dopoledne však uvnitř rozsvěcuje bílý jas všudypřítomného porcelánu. Firmu Goldfinger společně vybudovali manželé Helena a Jiří Hlušičkovi. Začínali ve vesnici na Olomoucku, ale krátce poté koupili dům v Brně, který začali rekonstruovat. Od té doby tu nejmenší porcelánka v zemi sídlí.
Cesty Heleny a Jiřího se propojily už během studií. Ona se věnuje malbě a grafice, on se dříve zaměřoval coby designér především na volnou tvorbu, což připomíná sousoší dvou harpyjí, které vítá návštěvy venku před vchodem do dílny. Oba vystudovali obor keramika a porcelán na pražské UMPRUM.
Jak už v začátku vyprávění naznačil Jiří Hlušička, pustili se tehdy do nesmírně odvážného a riskantního plánu. „Naše první důležitá objednávka přišla od designéra Bořka Šípka,“ vzpomíná paní Helena na přelom tisíciletí. Byl to ten nejlepší byznysový start, jaký si mohli přát.
Foto Tomáš Škoda
„Šlo o skutečně velikou zakázku v podobě celého jídelního servisu o mnoha desítkách kusů, které Bořek Šípek navrhl. Podmínkou bylo vyrobit ho z francouzského kostního porcelánu a vypálit v elektrické peci, ale všechno jsme zvládli,“ říká Helena Hlušičková.
Proč jste pro firmu vybrali název Goldfinger s logem v podobě otisku prstu, ptám se zvědavě a čekám odpověď inspirovanou Jamesem Bondem nebo nějakou variací na šikovnost rukou, která se měla přenést do porcelánu.
Jenže všechno je jinak. „Helena se za svobodna jmenovala Fingerová,“ znovu přeběhne úsměv po tváři Jiřího. „Název Goldfinger se nám líbil, přišel nám jako taková zábavná hříčka, která se pro porcelánku hodí. Navíc jí rozumějí i zákazníci ze zahraničí.“
Výrobu tvoří několik místností, v nichž se střídá při práci dalších pět zaměstnanců. Srdcem je, tak jako u každé porcelánky, plynová pec, která stojí víc než milion a půl. A kromě ní také druhá, elektrická. Porcelánovou hmotu nakupují od českého dodavatele a každý měsíc jí zpracují tunu.
Foto Tomáš Škoda
Foto Tomáš Škoda
Foto Tomáš Škoda
V jedné části se porcelánová hmota míchá ve dvou obřích míchačích a lije do forem, v dalších pak dále zpracovává včetně glazury nebo barvení. K tomu je potřeba ještě sklad forem, v němž jsou stovky kusů pro celou produkci.
„Představte si to tak, že na každý tvar potřebujete forem minimálně deset, ale někdy i mnohem víc, například u hrnků třeba čtyřicet. Svou vlastní formu má hlavní část hrnečku, další pak ouško a podšálek,“ vysvětluje Helena Hlušičková a ukazuje předchystaná ouška na hrnky, které jsou právě ve výrobě.
Jejich produkci tvoří nejen užitný porcelán podle vlastních i dodaných návrhů, ale mnoho jiných předmětů. Například objekty inspirované podmořským životem pro vídeňský Ocean Store nebo keramické poštovní známky pro dalšího zákazníka z Rakouska. Vyrobili tu také poháry pro turnaj J&T Banky, ceny pro Letní filmovou školu nebo poháry pro vítěze dánských koňských dostihů.
Goldfinger má rovněž zákazníky, kteří chtějí zůstat v ústraní. Jak říká Jiří Hlušička, jde o výrobu pro luxusní značky těch nejznámějších jmen. „Pro ekonomiku naší firmy jsou to velmi důležité zakázky – nacenění je velkorysé, ovšem výrobní lhůty jsou extrémně krátké a v tom myslím nemáme konkurenci.“
Foto Tomáš Škoda
Také jejich domovské město je jejich zákazníkem. Brno si objednalo – coby prodejní suvenýry pro turisty – hrnečky na kávu, v nichž jsou umně skryté tvary známých památek jihomoravské metropole, například obrys Pavilonu A tamního Výstaviště, barokní kašny Parnas z konce 17. století nebo půdorys čerstvě opraveného kostela sv. Jakuba, jehož štíhlé sloupy v interiéru jsou stejně bělostné jako barva šálků.
„Druhá zásadní spolupráce pro nás začala kolem roku 2006, a to se společností Modernista,“ pokračuje ve vyprávění další části příběhu Jiří Hlušička. Tehdy ale ještě netušili, že z toho bude tak dlouhé a úspěšné partnerství.
Řečeno v číslech, jde totiž o celou pětinu výrobních kapacit. „Mysleli jsme, že kubistického porcelánu uděláme pár kousků do roka, ne že mu lidé tak propadnou.“
Na poličkách vidíme všechny slavné kousky, které vytvořil architekt a designér Pavel Janák. Vázy, šálky na kávu a samozřejmě nechybí ani dnes již ikonická dóza Krystal, která je součástí řady publikací o umění a patří stále k nejprodávanějším vůbec. Modernista je vyrábí jako licencované repliky na základě dohody s dědici autorských práv.
„Původní, originální, keramika od kubistických tvůrců, kterou můžeme vidět v muzeích, vznikala z takzvané póroviny, což bylo dílem náhody. Jejich mecenášem totiž byl majitel továrny na kachličky, které se z tohoto keramického materiálu vyrábějí,“ bere si slovo Kateřina Wichterlová, majitelka Modernisty.
Foto Tomáš Škoda
Jenže se ukázalo, že pórovina není zcela vhodná pro použití s horkou vodou v šálcích nebo vyšším vodním sloupcem ve vázách. A tak dostali Hlušičkovi zadání vyrobit tytéž předměty, ale z porcelánu. A v tu chvíli se začal kubistický design skvěle prodávat, což trvá dodnes.
„Naše spolupráce, která trvá už takto dlouho, je založená na velké vzájemné loajalitě. Můžeme se na sebe ve všem spolehnout – jak při výrobě stávajících produktů, tak při přípravě zcela nových,“ říká s pokorou Kateřina Wichterlová.
Nedávno uvedli na trhu šestibokou minidózu ve smaragdové barvě, chystají i další zlatou dózu a společně pracují také na kávové soupravě v černo-bílo-modré variaci.
Foto Tomáš Škoda
Zásadní část portfolia Modernisty ale tvoří také nábytek, například od Jindřicha Halabaly, i na něj má Modernista práva, nebo svítidla. Právě v tomto odvětví se letos pustili do spolupráce s mladými tvůrci, například s Jiřím Krejčiříkem nebo Lucií Rosickou, což chtějí prezentovat na podzim na největší národní přehlídce Designblok.
Ale zpátky do Brna. Nový život dostávají poklady z archivů díky 3D technologiím. Mnohem rychleji než dříve –přímo v depozitáři muzea nebo galerie, bez administrativně velice složitého půjčování vzácných artefaktů – se dá pořídit 3D scan, který slouží k přípravě nového modelu. I práci s digitálními technologiemi se Jiří Hlušička naučil sám, a to už zhruba před patnácti lety.
„Tyto technologie, například využití 3D modelování, zásadním způsobem zefektivňují celý proces. To mi bylo hned jasné, jenže jsem to neuměl. Naštěstí je synovec architekt, ten mi v začátcích hodně pomohl,“ svěřuje. „Nicméně stále jsme manufaktura, tedy s velkým podílem ruční práce.“
„To je důležité i pro naše zákazníky,“ přitakává šéfka Modernisty. „Lidé totiž touží po ručně vyrobených věcech, ale žádají perfektní, skoro až strojovou dokonalost.“
Právě v 3D technologiích vidí Jiří Hlušička budoucnost pro klasická řemesla. „Jejich znalost nám dává výhodu proti těm zkostnatělým provozům, které jedou na velmi nízké marži,“ říká s tím, že jejich byznys slaví úspěch hlavně proto, že jsou malí a flexibilní, na rozdíl od klasických velkých porcelánek, které se v této době spíše trápí.
„Příští rok bychom rádi koupili další pec, ale nechceme vystavět fabriku. Milujeme porcelán, ale podstata toho je držet naši letovou hladinu, protože v ní nemáme konkurenci. Velkých porcelánek je v okolních zemích spoustu, nemluvě o asijské konkurenci, a do žádných cenových soubojů se pouštět nechceme,“ říkají majitelé.
„Pro nás je podstatná kvalita. To, co posíláme našim zákazníkům kamkoli na světě, musí být perfektní. Každý kus je označený, a je tak naprosto jasné, zda jde o náš autorský návrh nebo repliku,“ doplňuje Helena Hlušičková. Ani malbu ve svém uměleckém vyjádření neopustila a její obrazy byly již součástí mnohých výstav.
